Vladimír Fery Pípal

Jak prozradil Celofán v komentářích, slaví v tomto červnu životní jubileum nekorunovaný lezecký král Moravského krasu - Vladimír Fery Pípal. Snad mu nebude vadit, když to zde připomeneme...a popřejeme vše nejlepší!

Každý, kdo leze v Krasu, si na nějakou jeho cestu určitě sáhl. V letech 1963 - 1989 se dle průvodce podílel na více jak 50 prvovýstupech zejména ve Žlebech a Holštejně, ale i v Rudici či Sloupu nalezneme jeho stopu. Lezení na Holštejně objevil - jak vzpomíná v rozhovoru, který jsme měli před dvěma lety (a jehož přepis se zde snad co nejdříve objeví): "Já jsem přišel na Holštejn v roce 1961 a tam nebyla zatlučená skoba. Ani se tam nelezlo. Tam byl akorát na Vaňousech, nad tou jeskyňkou, vylezený komín kvůli tomu, že jeskyňáře zajímalo, zda někam nevede..."

Z těch mnoha cest jmenujme krásné směry jako Hradní spára, Cedule, Mezi rohy, Modré kruhy, Cesta mladých Italů, Ležák, Fiesta, Samova cesta...

Dovolím si zde přepsat text medailonku od Jiřího Růžičky, který vyšel v Hotejlu v roce 1988.

Každý se ke svému "já" dostane nějak. Někdo rovnou, jiný se trochu kroutí, než najde "svoji parketu". Světové (a jak jinak - i naše) horolezectví se hrne do slepé uličky technologického lezení. V hladké zdi je chlapíček (ne nepodobný tehdejší hvězdě filmu Fernandelovi)

a vrtá nejtek. Ne, že by si dělal násilí. Jistící bod nezatěžuje - pohodlně v něm sedí na prkýnku dost širokém na to, aby se na něj vešlo i načaté pivko. Konečně - je léto. S odstupem času se zdá, že tímto počinem bylo v Krasu dosaženo konce zmíněné slepé uličky. Vzdát se prvovýstupů? Nikdy! Pravda, někdy Ferymu musel Mauglí nějakou tu skobu vytlouct, někdy domluvit, ale pivko ve zdi už nebylo. A ta jeho přehršle cest stojí za přelezení.
Občas to vypadalo, že s lezením skončil - to když si postupně pořídil čelovku do jeskyní a pruty na pstruhy. Fery má rád, když to "odsejpá", když to jde. Jednou to "šlo" a ryb bylo tolik, že si je skládal pod auto (samozřejmě ze skromnosti). "Pane Pípal, popojeďte, ať můžu zaparkovat", pravil přicházející porybný. To bylo rozpaků. Z druhé kapsy: jednou, takhle těsně před kalným (arciže) svítáním vyplula z Punkevní jeskyně pramička. V celém okrese tenkrát vypnuli proud. Akademie, pro kterou Fery se spolupracovníky nasazoval život, potřebovala provést měření v noci. To říkal hlídač, když vysvětloval, proč pustil lidi za bouřky na podzemní Punkvu. Lodivod měl prodřené prsty od hledání cesty a všichni boule na hlavě - prý od mudrování, jak se dostat ven. Fakt je, že když vyjeli, byli všichni trapně střízliví.
Mezitím se to v našem sportu nějak semlelo. Fery laškoval s lezením v Ádru, ba i do Tater zavítal, ale už je zase doma. Na své parketě v Krasu. Jiné to (snad) už nebude. Škodí dál, ví o každé skalce, o každé skobě a je skoro u každé nové cesty. A jestli si myslíte, že dělá mladým jističe, zkuste si s ním zalézt!

s Pavlem Weisserem v Macoše