K tragédii na Býčím rohu (dle vzpomínek Františka Plška)

Letos v létě uplyne 69 let od úmrtí Vladimíra Zábranského, který se zabil při dělání cesty na Býčím rohu v Suchém žlebu. Při zpracování rozhovoru s Františkem Plškem jsme se bavili i o této smutné události... a jako takový "předkrm" celého rozhovoru vám tuto část nabízíme... Pokud si půjdete zalézt na Býčí roh, tak můžete omrknout stále ještě patrný dřevěný křížek...

Vladimír Zábranský

Laďa byl vysokoškolák. Tenkrát Němci zavřeli školy, ale on měl štěstí, že jeho táta dělal železniční trať, co vede zadem přes Obřany. Byl tam inženýrem a vzal si ho jako pomocníka, aby nemusel na nucené práce do Německa. Jeho maminka byla původem z Ostrožské Nové Vsi. Bydleli v dřevěných barácích v Husovicích. Já jsem tam k nim chodil, ona dycky napekla buchty, nevím, kde na to vzala věci, ale asi ze Slovácka měli zdroje… Jeho maminka byla dobrá venkovská paní, vždycky nám ty buchty dávala, to byla delikatesa. Tatínek byl odměřenej, bylo vidět, že je to vysoce postavenej člověk… 

Týden předtím, než Laďa umřel, se vrátil došramocený z Býčiny (pozn. Býčinou je zde myšlena Krkavčí skála). Lezl Stěnavu a spadl v plotnách. Jistič ho špatně jistil, tak spadl až na zem. Jak jel po skále, tak byl rozedranej. Ale neměl žádné zlomeniny a tak mohl jít na ten osudný prvovýstup na Býčí roh. My jsme lezli s Pepkem Jirůškovým Rytířské Idaho a Laďa Zábranský s Pánkem Býčí roh. Já se dostal do výše, kde jsem zatloukl první skobu a tu na mě Pepek volal, že slyšel zezdola výkřik, že asi někoho srazil nějaký cyklista. Tak jsem sjel na té skobě důle, šli jsme tam a viděli jsme Ladě, jak dopadl na kámen dole hlavou… On tam měl 6 skob, už byl nahoře skoro vylezenej. Pánek říkal, že prsa už měl ven a nějak se s ním utrhl mech. Jenomže to lano ho nechytlo, na pěti místech bylo úplně narušený až na vlákno a na jednom místě bylo přetržený. To byly zteřelý lana, z nich se sypal prach. Navíc Laďa byl těžkej, měl víc jak metrák... Ten Pánek, co ho jistil, se z toho nervově zhroutil, protože oni kluci byli v podstatě hajzlíci. Oni mu  vyčítali, že se tam Laďa zabil. Byli jsme prostě mladí a blbí, bylo nám 16-17 let. Ale on ho nepustil. Důkazem bylo to přetrhané lano. Pánek dlouhé roky nelezl, oženil se a asi po 15 letech přišel na Pálavu za mnou, jestli bych ho nevzal na Martinku, že o tom hodně slyšel. Tak jsem ho vzal, ale to bylo jen takový, že si to zkusil a dál stejně nelezl. Oni mu to ti kluci dávali sežrat, lidi jsou někdy zlomyslní.

A teď si představte, že jsem měl přijít za jeho maminkou a říct jim, že se Laďa nevrátí, že je mrtvej. Navíc to bylo poprvé, kdy jsem to někomu musel oznámit. Do dneska mě zamrazí, když na to vzpomenu. A to jsem viděl spoustu mrtvejch.

Pohřeb L. Zábranského (z archivu F. Plška)

Chtěli jsme potom nějakým způsobem uctít památku Ladě, tak jsme si říkali, že vylézt vršek Macochy, že by to byl od nás takový dar pro něj – Zábranského cesta. Cesta, která by nesla jeho jméno, protože on pro lezení tady něco udělal a nechal tady život… Den před výročím Laďovi smrti jsme tam tedy vlezli s Frantou Vlkem. Bylo to trošku drzý od nás, ale naštěstí to dopadlo docela dobře. Udělalo se to a když druhej den byla sešlost pod Býčím rohem, tak z toho bylo slávy…

sledování prvovýstupu Macochou (z archivu F. Plška)

u křížku pod Býčím rohem (z archivu F. Plška)

Poznámka 1: Cesta na Býčím rohu byla (dnes Pilířem) dokončena Oldou Hlavenkou a Pepkem Jirůškem. I přesto, že byl výstup horní části Macochy označen za Zábranského cestu, název se bohužel do průvodců nedostal.

F. Plšek a Pepek Jirušek (z archivu F. Plška)

Olda Hlavenka (z archivu F. Plška)

Poznámka 2:Býčí roh, tato v současnosti trošku opomíjená skála byl letos přejištěn novými borháky, takže by se mohl stát trošku atraktivnější. A nikdo ještě nevylezl Mroží faleš na OS... co se děje?