Vzhuru z hlubin

Asu se v breznu 2015 setkal s Hugem Pavlovskym. Nastesti tesne pred dokoncenim Sedmikrasek. Nyni zde tedy uverejnuji kompletni prepis jejich schuzky. I po tolika letech od prvovystupu v Macose tento vystup stale rozviruje debaty a Franta Plsek se ozval Montane, ze tak to presne nebylo, jak uvadi Hugo... kazdopadne preji krasne pocteni.

 

Setkání s Hugem Pavlovským bylo opět po době jedno z těch inspirativních. I přes vysoký věk z něj čišela energie a člověk se tak elegantně přesunul o 70 let zpět do doby válečného romantismu a poválečně eufórie.

Hugovi se jako prvnímu podařilo vylézt ze dna Macochy a také jako první prostoupil stěnu Hranické propasti. Se svým jménem měl údajně v malém městě, jakými Boskovice byly, problémy a často se tak stával nechtěným středobodem pozornosti. Jako horolezec byl po válce po Oldřichu Hlavenkovi dalším předsedou místního klubu alpistů. V Bulharsku se mu podařil spolu s Canko Bankjevičem prvovýstup na Zlý zub a v Tatrách k tomu přidal provovýstup “diretkou” Litvorové veže. V Krase zanechal řadu prvovýstupů, z nichž mnohé se nedostaly do průvodců a některé byly dokonce mylně připisovány jiným jak ve 40tých, tak 70tých letech. Jmenujme např. Idaho Mohavků na Sloupský Obelisk, Cestu k obětišti na Apačskou, Podzimní na Býčí skálu, Úvalno na Hřebenáč, nebo Malou Marmolatu v Suchém žlebu. Nejslavnějšími však zůstává Cesta k dolnímu můstku (Hugova cesta) ze dna Macochy a průstup dolní částí hlavní stěny Macochy dnes zvaný Spodek Macochy. Na Pálavě v dnes zavřené Klause to pak byla cesta Sokolík, kterou vylezl společně s Jiřím Zuzanem.

Objasnil mi i historii názvu Idaho, vlastně správně Ajdahouuu, který byl jedním z mnoha dalších “romantických” názvů té doby, které skupina kolem Oldy Hlavenky cestám dávala. Níže přikládám nejen příběh z obou jeho nejslavnějších výstupů, ale také příběh životní, který byl také velice zajímavý. Nuže:

Výstup ze dna Macochy

To v roce 1944 Franta Plšek a Franta Vlk vylezli horní stěnu Macochy. Tu jsme pak každoročně na rozlez lezli na Velikonoční pondělí. Ale zájem byl to vylézt i ze dna a v to jsme všichni soutěžili, komu se to podaří prvnímu. A vyšlo to mně a Jiřímu Soškovi.

Aby sme se vůbec dostali na dno Macochy, tak jsme potřebovali volný vstup na dno. To nám zařídil Vladímír Ondrouška, který vedl muzeum a vystavil nám průkazku ke vstupu. Na oplátku jsem slíbil pomoc při výzkumu jeskyní. Hlavní otázka té doby totiž byla, kudy teče Punkva, tak že s tím Ondrouškovi pomůžeme.

O první výstup sme se pokusili 1. dubna 1945. Tam byl 15 metrový táhlý převis a končil střechou, jenomže tehdy pršelo a teklo nám do rukávů, a tak jsme pouze vyskobovali převis. To jsem udělal já a pak Jirka seznal, že to nemá naději. Vrátili jsme posléze 27. května. Podařilo se mi provést ten traverz nad převisem. Pod převisem jsem ze skoby a dlouhé smyčky přepadnul na výstupek skály a zatloukl tam skobu. Ale zase pršelo a byla zima, tak jsme to opět zabalili. Až nakonec 3. června jsme ten výstup konečně uskutečnili. Já jsem teda přelezl začátek a dobral Jirku na výstupek, odkud už to vypadalo snadně. Tak jsem to zkusil přes malou jeskyňku, kde sídlil sokol. Ale ten sokol asi zahynul a tam zůstali jen mladí, kteří už byli rozkladájící se a já tam šáhl. Potřeboval jsem očistit ruku a tak jsem se vrátil a pustil dopředu Jirku. On se tomu hnízdu vyhnul a dolezl pak nahoru. Ošemetný a nebezpečný byl ještě ten závěrečný svah ale to už jsme zvládli. Celé to nakonec trvalo čtyři a třičtvrtě hodiny. Normálně by ten výstup vzbudil senzaci, ale že před pár týdny skončila válka, tak se objevily jen nevinné článečky.

Co se týká Franty Plška, těžce ten výstup nesl. Sme říkali, že vede klempířský řeči. My sme totiž byli vesměs vysokoškoláci a realizovali se především ve škole a on Franta bral Macochu jako své životní poslání. Tak se zachoval nepěkně, že třeba na horolezeckou vývěšku nechal přepsat články, že ON vylezl tu Macochu. Nesnel, že někdo vylezl ze dna, tak to popíral. A nás zapřel. Pak až později na nějakém srazu horolezců uznal, že nebyl pravdomluvný. Ale jako lezec byl krom té drobné charakterové vady velmi dobrý.

Tyfus

No a potom jsme o týden později lezli na Hřebenáči, ale nebylo mi jaksi dobře. Zjistil jsem, že jsem se nakazil tyfem. To bylo totiž neštěstí. V Boskovicích po válce převážili komunisti a ti si usmyslili, že zde zřídí zajatecký tábor a že Němci tady budou pracovat a že tím obec zbohatne. No a strýc , který byl doktor, proti tomu bojoval. Tábor zřídili v zámeckém parku, ale tam byla studna a jak kopali latríny, tak narazili na potrubí. No a z toho se to vodovodem dostalo do celého města. To byl první komunistiký dar. Já to přežil, ale maminka a řada kamarádů umřela. Léčba pro mne znamenala držet přísnou dietu. Mohl jsem akorát pít ředěné víno z Mikulova hadičkou nad postelí. Mne se ten tyfus navíc opakoval, takže jsem v tom zůstal 6 týdnů. Když jsem se z toho dostal, tak jsem byl jen kost a kůže jak někdo z koncentráku. Ale sotva jsem se pak postavil na nohy, tak mne ještě skolil zánět pohrudnice. Kamarádi jak viděli, že to je špatné, tak se mezitím usnesli, že se ta cesta ze dna Macochy se bude jmenovat Hugova cesta.

Potápěčský výzkum

Pak v zimě chtěl konečně Ondroušek pomoct v Macoše. Byla tam nad horním jezírkem díra a z tama začala téct voda a on přemýšlel, zda není ucpaný přívod dole v jezírku. A tak jsem se nechal naverbovat na potápěčskou akci se skafandrem ze zemského muzea, který kdysi dostali od italské flotily. Já neměl žádné zkušenosti. Když jsem se v něm nafukoval, bylo nutné vždy pohybem hlavy zmáčknout knoflík, který ten vzduch odpouštěl. Na první pokus jsem toho vypustil moc a převrhl jsem se a pak jsem to zmáčkl znovu a dovnitř začala téct voda. Tak mne lanem narovnali. Nakonec jsme z toho udělali jen jako cvičení.

Až o týden později jsem se spustil na dno horního jezírka a tam jsem zjistil, že tam trošku teče voda. A to bylo všechno. Ponor ale trval dlouho, asi půl hodiny a vzduch se téměř vyčerpal. Začal jsem se proto dusit. Byla tam ale rezerva v malé láhvi, no jen s jednoduchým uzávěrem. Tak jsem to otevřel, ale jak to bylo bez omezení, tak se to začalo všechno vyfukovat ven. I proto jsem se velice rychle vynořil a kamarád Jenda Kohoutek mi okamžitě odšrouboval to přední okno a díky tomu snížil ten přetlak, ale já jsem omdlel. Dva měsíce mě bolela hlava, ale dostal jsem z toho. To bylo takové prosincové dobrodružství. V jeskyních jsme pak ještě natrefili na zajímavý jev. V jeskyni Sedmnástce jsme našli dvacetikorunu z první republiky se Štefánikem, která byla zarostlá do krápníků a to bylo v konfrontaci s tím, co tvrdil Absolón, o tom jak krápníky rostou jen nějaký milimetr za rok.

Spodek Macochy

Příští rok 23. června jsme uskutečnili další výstup ze dna Macochy spolu s Frantou Plškem a Borisem Kyněrou. Boris byl uprostřed. Nástup byl stejně jako ten první výstup, akorát jsme šli doleva po římse. Nikdy nikdo tam nebyl a občas jsem něco urval. Jednou se mi dokonce sesypala celá lávka. A tak jsem lezl až po jeskyni eM, neboli také Masarykova jeskyně. To jsem se dostal téměř nad dolní jezírko po takové šikmé skluzavce. No a snažil jsem se dolézt do té jeskyně, ale tam se ze spáry vyvalil balvan, a ten mi přitiskl levou ruku ke skále. Tak jsem slezl níž a mezitím Kyněra s Plškem dolezli taky a tak Franta to pak do té jeskyně dokončil. Tam jsme se opět sešli a já pokračoval traverzem dál až nad hranu Erichovi sluje. Z dálky to asi vypadalo hrůzostrašně a viděl jsem jak na dolním můstku tam z toho jedna paní, jak se koukala na nás, tak se skácela a omdlela, tak jsem se otočil a opět do dokončil Franta. Přitom to bylo ale obtížný, zatloukl dvě skoby a třetí mu nešla a pak vyjel a spadl. On byl ale zdatný a nenechal se odradit, a tak ještě jednou spadl a do třetice už se nenechal a i přesto, že ta skoba byla zatlučená jen napůl, tak se  chytl a vylezl to.

Borise vybíral Plšek, že nás prý bude zprostřed jistit při pádech. Já sice nespadl, ale on spad dvakrát. No a když takhle vychrastil na konci rampy, tak jsem si natloukl hubu, ale pak už jsme naštěstí vylezli ven. Já jak jsem v té jeskyni proseděl sedm hodin, tak už to bylo moc. To pokud se něco děje, tak je to dobrý, ale když sedm hodin čumíte, tak co. Výstup trval 12 a půl hodiny. Nastupovali jsme 7-30 a v 13-30 jsme byli v eM jeskyni a ve 20-30 nahoře. Původně byl záměr vylézt i horní stěnu, ale to už nepřipadalo v úvahu.

Slaňování Pekelným jícnem

No a ještě jedno dobrodružství sme zažili. To sme spolu s Jirkou Soškou slaňovali Pekelným jícnem přes okno dolů. Od stromu jsme spustili 40 metrové lano a pak jsme ještě použili stometrové 15 mm konopné lano. To jsme použivali i na pískovec v Prachovských skalách. Slanili sme těch 40 metrů a spustili to 100metrové lano, ale nevěděli jsme, zda je na dně. První slaňoval Dülfferem Jirka se smyčkou. A kdyby lano nestačilo, tak jsem byli rozhodnuti, že se rozhoupem a zbytek doskočíme do jezírka. To ale naštěstí nebylo potřeba. Tak to slanil a lehl si na dno a řval, že se všechno točí, že je jak na kolotoči. Vzápětí jsem zjistil, že jak se dostanete do půlky, tak se to na tom laně začne strašně točit. Tak to bylo další takové dobrodružství.

Pády

Kdybych tak už měl odchrastáno, kdybych věděl, že nespadnu, říkával můj spoluleze. No tak mi jsme záměrně si našli v Krase stěnku, kde jsme chodili cvičit pády. Při lezení s horním lanem jsme si nechali kus volnýho lana, asi tři metry, a pustili se a skočili dolů. To byl vždy pořádnej ráz, jak sme byli ovázaní jen přes žebra a přes rameno. Jinak hrozilo poranění jater. Stejně nám ale ta rána vždy vyrazila dech. Šlo to ale natrénovat a člověk se pak toho pádu tolik nebál.

Já si tím ale v Praze udělal špatnou reklamu, když jsme jeli lézt do Černolic. Tam jsme lezl s jedním Pražákem. Já už tehdy lezl jen na prvním konci, jsem byl už takovej hrdej, jedině Zlý zub jsem lezl na druhém konci, protože jako první lezl Canko Bankjevič, který to měl nastudované z protější skály. No a že jsem chtěl na Pražáky udělat dojem, lezli sme tam nějakou Diretku a tam byl převis. No a tam jsem řekl, že ať dobře jistí, že si nacvičíme pád. A skočil jsem převisem dolů a tím jsem myslel, že si získám obdiv. Jenomže ti pražtí lezci k tomu svolali extra schůzi, co to ti moravští lezci jako dělají a že takový přístup do hor nepatří. No ale ono svým způsobem to do hor patří. To se člověk zbaví strachu. To lano přeci vydrželo spolehlivě klidně sedmimetrový pád.

Neštěstí

Neštěstím se ale člověk nevyhnul. Jeden kluk z Kuřimi vychrastil na Svantovítově věži a zabil se,  tam totiž bylo hodně rozlámaného kamení. Jinak jsme ještě lezli na Kateřinském prstu nějaký prvovýstup. A na Býčím rohu se Zábranskému stalo to neštěstí se Zdeňkem Pánkem. A on si pak Zdeněk z toho nesl vinu a trpěl pořád a už nelezl. U Kostelíka se taky stalo neštěstí. Mládenci amatéři se snažili vylézt nahoru. Jeden ale spadl a začal kašlat krev, zlomil si žebro a poranil si plíci. Jeho kamarádi ale utekli pryč a my sme tam s ním zůstali. Tam dole u Býčí skály byla hospoda u Šimkovky, tam jsme obvykle v sobotu spávali. A toho chlapíka jsme tedy snesli dolů a u Šimkovky že zavoláme sanitku, aby ho odvezla. Ale hospoda byla zavřená a nikdo tam nebyl. Kousek vedle byl statek, tak sme to zkusili tam. A tam ten chlap začal, že jsme akorát blbí horolezci. Ale pohrozil jsem mu, že neposkytnutí první pomoci je trestní čin, a tak zapřáhl koně do žebřináku toho chlapce sme odvezli do Adamova na vlak. Smůla byla, že první vlak jel na Boskovice a ne do Brna, a tak ho odvezli do Boskovic. Tam na chirurgii byl zrovna mladý doktor, který si na to netroufl a ten chlapec teda přes noc zemřel.

Sám jsem jednou při túře na Malý Pyšná štít vyrval jednu věžičku. Při pádu v poměrně snadném terénu mne ale chytlo lano. Sotva jsem se vzpamatoval, tak ta věžička to lano přeřízla, ale to už jsem naštěstí stál na svých.

Spolulezci

Náčelníka nám dělal Oldřich Hlavenka, který se vrátil přes válku z Anglie. Pak tam byli bratři Rafičkové, Pepa Jirůšek, Milda Bartoň a Jenda Kohoutek z Blanska, no a Franta Plšek a já, kteří jsme byli dobří. Pak ještě i Vlasta Zavřel, ale ten nepatřil k naší skupině. Nakonec tam byla taková  tragická osobnost “Kafeboj” Boris, který byl nadaný, a tak vystudoval dálkově vysokou školu, lehkomyslně se oženil, žil v takové díře, že se pak s ním ta žena nechala rozvést a pak nakonec sám zjistil, že je nemocný, když studoval svůj vzorek krve. Byl z toho neštastný, přes všechny útrapy se vyšvihl nahoru, a pak zjistí, že mu zbývají jen dva roky života, v té době na to totiž nebyly léky. Jinak v Tatrách jsem potom dělal instruktora. Třeba jsem takto vycvičil i Radan Kuchaře.