Polámal se mraveneček
Léto r. 1973, další dovolená v sedmihorském Skaláku. Packa a já, z pískařů pak Brok, Prášek a Zorka. Vylezli jsme tenkrát pár pěkných věcí včetně Kouřovky na Daliborku, Jeschkeho spáry na Maják, Kuchařovy cesty na Kápla a nějaké Smítkovo béčko na Ottovky; dále Čihulovu cestu na Čertovu stěnu (okrajovka), Cizineckou na Osudovou a Českou hranu na Dračí věž.
U prvního kruhu Kouřové cesty (zdroj www.holysa.cz)
poznámka: Kouřová cesta na Daliborku, VIIb se stavěním, VIIIc RP. Autor Smítka, 1942. kvůli tomuto výstupu došlo k otevření VII stupně tehdejší pískovcové klasifikace.
Když jsme se nabažili malorohozecké jedenáctky, Packa a já jsme se přemístili na Prachov. Byl to náš tradiční, celodenní výlet. Z Valdštejna na Hrubou Skálu a dále turistickými stezkami přes Vidlák (povinná zastávka v hospůdce) na Trosky. Výstup na Pannu byl neodmyslitelný, Babu jsme také obšťastnili, a potom posezení v hospůdce Pod Troskami. U turistické chaty na Prachově končila naše 25 km pouť.
Muselo to být na té cestě nebo na Prachově, kde jsme narazili do našich kamarádů a krasových spolulezců Hugoše a Míly. Nedokázali jsme odolat Mílovu pozvání na jeho “domácí” Čertovy skály u Černolic u Prahy (Praha-jihozápad). Bylo to tvrdé skalní lezení (řevnické kvarcity ordovického stáří, tzv. buližník), ale ve vesnici byla příjemná hospůdka s názvem Pivní sanatorium. Poslední den jsme lezli jako diví, že i Pacce se to zdálo přehnané. “Zabalte to”, radila, “jdeme do Pivního sanatoria.” Taková rada se obvykle setkala s instatní pozitivní odezvou, ale tenkrát jsme byli hluší. “Jo, půjdem, ale ještě smrknem tuhle a potom támhletu cestu.” Naše blbnutí ukončily až první kapky deště. Míla nastartoval svůj moskvič-stationwagon, Packa a kluci do něj naskákali a já si na poslední chvíli vzpomněl, že musím ještě vyšponovat náš horolezecký stan, aby nepromokla střecha. Vzalo to minutu nebo dvě a pak jsem se rozběhl k autu. Nedoběhl jsem. Uklouznul jsem na “rovné” zemi po hladkém plochém balvanu a svalil se – Packa si chvilku myslela, že mě někdo zastřelil. Když ke mně přiběhli a pomáhali mi vstát, měl jsem chodidlo pravé nohy otočené o 180º. Pivní sanatorium se už nekonalo, Míla s Packou mě odvezli na pohotovost na Zbraslav a odtam na Bulovku do Prahy.
Na Bulovce bylo husto, na pohotovosti spousta pacientů a vyčerpaní, nasraní lékaři; někteří sloužili už 24 hod bez vystřídání. Dal jsem se trochu dohromady, pokuřoval, usmíval se a začal dělat srandu. Ze sebe, z pacientů i ze zdravotnického personálu. Výsledek – úleva v prostoru. I ten nejzarputilejší lékař, který otevřeně klel a práskal dveřmi, se usmíval když mě vezli na sál. Míla mezitím vyšťoural svoji známou lékařku – zrovna operovala nějakou stařenku se zauzlením střev. Sotva ji zašila, hned spěchala za mnou. Mně zatím nasadili na čumák masku a já začal povídat takovou srandovní historku z Teryny. Smáli se... a ještě víc potom, když jsem pokračoval a divil se, že už mám na noze gyps. Říkali, že jsem začal přesně tam, kde jsem skončil – před hodinou! Hodinu jsem spal v narkóze a žádný záznam... “Máte trojitou frakturu v kotníku. Vytočili jsme vám chodidlo z fyziologické polohy, aby srostly dvě fraktury. Za tři týdny vám je v Blansku vrátí do normální polohy a dají novou sádru. S ní už budete moci chodit. Ale už si nezalezete... ” “Vsaďte se”, řekl jsem doktorovi. Vsázet se nechtěl. Dali mi nějaké prášky proti bolesti a flaška koňaku doma u Míly udělala zbytek.
Druhého dne ráno nás Míla odvezl na vlak. Packa tlačila kolečkový vozík, já mával berlami a křičel, “na Bělehrad, paní Müllerová, na Bělehrad!” Na nadraží v Blansku pro mě přijela sanitka a konečně jsem spočinul doma na posteli.
Netopýří návštěva
Stalo se jak lékaři řekli. Po 24 dnech mně nohu narovnali a dali novou sádru, tu už s gumovým podpatkem. Začal jsem se procházet po bytě, potom i na pivo do Dělnického domečku vedle našeho kvartýru na Žižkecu. Zvládnul jsem to i k sudu na Rudickém propadání a na zvláštní povolení na VI. Mezinárodní speleologický kongres v Olomouci. Ale pořád to nebylo dobré, většinou jsem polehával doma.
Jednoho záříjového večera vletěl do našeho pokoje otevřeným oknem netopýr. Usadil se na garnýži, pohvízdával si a koukal jak ležím na posteli. Začali jsme si povídat. Naráz roztáhl křídla a přistál na mojí pokrývce, mně rovnou před čumákem. A nechal se hladit ukazovákem po zádech. Packa jen kroutila hlavou a posléze řekla, “Je to jasný. Už se dlouho válíš doma, nadává ti, musíš do Krasu.” Druhý den ráno mně v kuchyni rozřezala a sundala sádru – po zkušenostech Kóřivýho Žanka jsme těm sestřičkám s cirkulárkou nedůvěřovali. Na poliklinice z toho byli vytrslí, ale rentgen ukázal, že je všechno v pořádku. Poslali nás domů a doporučili rehabilitaci – krátké procházky a hodně odpočinku. V souladu s tímto doporučením jsme druhého dne ráno sbalili kletry a vyrazili z Blanska přes Obůrku do Sloupu – 9 km. A na rozlezení si dali Argentinu (věž Indie nad sloupským sportovním hřištěm).
Uzdravení slepého v Babicích
V r. 1973 nebo 1974 naše býčiskalská jeskyňářská skupina pomáhala kolegům z Babic s prohloubením a revitalizací babické obecní studny. Z Býčiny jsme přivezli kompresor, hadice a sbíječku. Babičtí dodali vrátek, lankový žebř, lana a ruční nářadí. Akce se setkala s úspěchem: studnu v rozpukané vyvřelině jsme prohloubili o 2 m a přítok vody se zvýšil. Po ukončení akce následovala glgačka v hospodě U Suchánka, na účet MNV Babice. Suchánek (on se jmenoval úplně jinak, ale tak ho pokřtil Murek, a tu hospodu U suché vrby) připravil betálný šnicle a bramborovej salát. Škopek a rumunsko hrnuly proudem a borcům se začaly kalit augle. No, kde je příjem musí být i vydání a tak jsme čile navštěvovali lulník na chodbě.
Při jedné odmocňovací procházce jsme spatřili jak na chodbě stojí Lecián Enciano Comici, opřený čelem o bílou zeď, se spuštěnýma rukama. Jeho zcela ztopořený trup svíral s podlahou úhel 80º a se stěnou 10º. Z široce otevřených očí, upřených do té zdi, se mu hrnuly slzy a ramena se otřásala vzlyky. Vidět tak tvrdýho chlapa jako Lecián brečet, to byl votřes. Vzali jsme ho za ramena – Enciano, Žany, co se stalo, co ti je? “Kluci, já nevidím! Já sem z toho chlastu voslepnul! Já nic nevidím, jenom bílo!!” Rozeřvali jsme se smíchem a otočili Leciána o 180º. Chvilku nejistě mžoural jako čerstvě vyoraná myš a pak zařval, “Kurva, kluci, já nésu slepé, já vidím!!!” A rozběhl se do sálu, rovnou k výčepu. Jak ten ty trpaslíky do sebe zasouval, to vám snad ani nemusím povídat.
