Vladimír Pípal poskytl k publikování přepis článku, který v září 1944 v brněnském tisku referoval o prvovýstupu horní stěnou Macochy, což byl v té době opravdu husarský kousek. Doplňme, že cesta se nyní nazývá Vršek Macochy (klas. 7 UIAA), leze se na 4 délky a je to parádní linka. K výstupu je nutné povolení. Původně se cesta měla jmenovat Zábranského cesta, ale to se nějak neujalo...(více viz článek v Montaně 6/2004, Po vlastní linii). K ranní kávičce fajn počtení přeji.
Muž předvádí svíčku na zábradlí horního můstku Macochy (foto z knihy Macocha a Moravský kras, Stehlík a Kunský, 1953)
ODVÁŽNÝ VÝKON DVOU MLADÝCH HOROLEZCŮ
Morava oplývá žírnými lány a hlubokými lesy, ale k horolezcům je macešská. Nemá hor, kde by stoupenci tohoto mužného sportu mohli prokazovat svou zdatnost, ba i skal k cvičení je poskrovnu. Nejvíce skalnatých stěn je samozřejmě ve vápencovitém terénu Moravského Krasu. I širší veřejnosti jsou známy Býčí skála v Josefovském údolí u Adamova, Koňský spád v Pustém žlebu u Macochy, Hřebenáč u Sloupu. Suchý a Pustý žleb jsou vlastně kaňony s vysokými skalními stěnami, které dosahují místy až stometrové výšky a proto již před lety přilákaly horolezce k odvážným výstupům.
Nejvyšší stěna v Mor. Krasu ohraničuje z jihozápadu propast Macochu. Od spodního jezírka až k hornímu můstku vypíná se imposantně do výše 138,4 m. Ve své spodní části je převislá a horolezecky nezdolatelná. Naproti tomu horní polovina, jevící se lidskému oku jako svislá – jen místy komíny a štěrbinami rozčleněná – zásadně zlezitelná je. Avšak každému horolezci je na prvý pohled patrné, že by to byl výkon nanejvýš odvážný, předpokládající naprostou horolezeckou vyspělost, bezvadnost technických pomůcek, fysickou zdatnost a duševní vyrovnanost. Již několikrát se pokoušeli v Macoše cizí i domácí horolezci o zlezení nižších stěn, dosud však bez úspěchu a dvě výpravy – pokud jsem mohl zjistit – skončily tragicky. Žádná z těchto výprav se však neodvážila pustit se na hlavní stěnu a tak Macocha odolávala náporu horolezců.
Až v sobotu 9. září horní část hlavní stěny Macochy zdolali dva mladí odchovanci horolezeckého kroužku KČT Brno II., 18ti letý František Plšek /jako první horolezec/ a stejně starý František Vlk. Nastoupili do stěny z dolního můstku o ½ 10 hod, zajištění dvěma lany. Odtud „traversovali“ vlevo /při pohledu na stěnu/ po travnatém a stromy porostlém svahu a zamířili ke skalnaté lávce, přímo pod horním můstkem. Při tom museli sestoupit asi 20 m, takže celý výškový rozdíl, který měli zdolat v kolmé, místy převislé stěně, činil až k hornímu můstku asi 70 m. Tato nástupní lavice připravila horolezcům malé překvapení. V malé prohlubině ve skále našli asi za 18 K drobných mincí a telefonní známky, jež pověrčiví návštěvníci Macochy házejí do propasti pro štěstí.
Jinak byl terén nevlídný, ale oba horolezci si byli od počátku vědomi obtížnosti svého podniku. Skála místy drolivá, místy bez stupů a záchytů vyžadovala od horolezců vypětí všech sil. Obtížná byla převislá místa, obzvláště úsek dlouhý asi 15 m uprostřed stěny, který byl zdoláván přes dvě hodiny. Exponovanost terénu nabádala horolezce ke krajní opatrnosti a proto nejobtížnější místa byla opatřena hustě skobami, aby horolezec při eventuálním pádu mohl být včas druhým lezcem zachycen. Celkem zatloukli oba do stěny 23 skob.
K občerstvení si vzali horolezci s sebou toliko dvě jablka. Není proto divu, že když o 17. hodině, po sedmi a půlhodinovém výstupu, stanuli na okraji Macochy, vpravo od můstku, měli náležitou chuť k jídlu a ještě větší žízeň. Zlezení stěny Macochy nutno hodnotit jako odvážný výkon, jímž oba horolezci prokázali svou horolezeckou vyspělost. Jistě se jim naskytne ještě hodně příležitostí, aby i ve velehorách odvážnými výkony dali sportovnímu světu vědět, že i skály v brněnském okolí – třebas za poměrů velmi skromných – dovedou vychovat horolezce velmi zdatné.
