Tento rozhovor je převzat z již neexistujících stránek lezba.cz.
Opět se k Vám obracíme s novým rozhovorem. Tentokrát jsme se dotazovali
Pawla Weissera, správce Moravského Krasu. Pozvali jsme ho na Průmyslovku, vlili
do něj pár piv a tohe je výcuc toho nejzajímavějšího z celovečerního rozhovoru.
Kde jsi poprvé lezl?
To si pamatuju přesně, to bylo na Hrubici, Dívčí věž, Náhorní komín. To byla
jednička. A chodil jsem do školky. Ale pak jsem nelezl až do osmé třídy.
A v Moravském krasu?
Na písku jsem se skámošil s Brňákama, pak jsem šel studovat do Brna, a oni
přišli, že ve čtvrtek bude jakási schůze kdesi a pak že se jede na Býčinu…tak
jsem jel lozit na Krkavčí. Tam jsem něco lezl, ale co, to už si nepamatuju.
Kolik jsi na skalách trávil času?
Když mě to bavilo, tak jsme třeba chodili i dvakrát denně na Stránskou.
Dopoledne, pak jsem šel do školy a pak odpoledne. Do Krasu nebo někde se
jezdilo na víkend. To nebylo jednoduchý jako dneska…tehdy jel vlak v jednu
a když ten se nestihl, tak se to nedalo. A občas jsme tou jedničkou vlakem jeli
i přes týden.
První prvovýstup a podle čeho sis vybíral směry?
To si nepamatuju, ale mám deníček,
kde to je zapsaný. Možná to byl Zahradníkův učeň (1982, původně VA1, nyní
cca 8) na Krkavčí skále. V té době to bylo tak, žes musel mít vylezený
všechno, aspoň tak se to bralo, a když jsi vylezl všecko a věděls, kudy cesty
vedou, tak jsi mohl hledat nové směry.
Ze slanění, zezdola, či jak se vyvíjel styl prvovýstupů?
To bylo okolo roku 1980…to by mě
Mauglí (Jiří Beneš, legendární krasový lezec) zabil, kdyby zjistil, že
jsem něco proslaňoval a zkusil. Dokonce když jsme dělali zespoda San Diego (1985,
klasifikace 9-, V Buči vpravo), tak jsme tam poslali Krcha (Drobek),
protože nahoře byly volný šutry. On nám to vyčistil, zatímco my jsme šli se
Janzenem (Zdenál Konečný) pryč, abychom neviděli, kde jsou chyty a až
pak jsme to lezli.
Kdo tě nejvíce ovlivnil ze starší generace?
Mauglí a Fery (Vladimír Pípal).
S Mauglím jsme se potkali na Stránské, kde jsme vylezli mnohem víc jak on.
On ale zas vylezl na písku a v Krase a všude jinde to, co my jsme
nechápali.
A čemu tě naučili? Co sis od nich vzal?Jediný, co od nich můžete přejmout
je ne jak na to, ale jenom to myšlení. Aspoň teda z mého pohledu nic jiného
přejmout nejde.
S kým jsi nejčastěji lezl? Nebo to bylo větší spektrum lezců?Hodně cest jsem lezl s Janzenem. A když
Janzen nemohl, tak s Ferym (Vladimír Pípal). Jsem přišel vždycky do
práce k Ferymu, on vzal auto, jeli jsme do krasu a tam mi ukazoval, kde půjdem
dělat túru. To bylo vždycky jeho… "půjdem udělat túru".
Vedl sis nějakou statistiku výstupů?
Jo jo, mám tři deníky, kde to mám
všechno popsaný i s datumem. Dělal jsem to tak, že tam mám zaznamenaný i
okolní cesty s umístěním jištění. Dneska lidi dělají cesty, které jsou již
hotové…
Proč jsi dával svým cestám poměrně tvrdou klasu, i když jsi asi měl
srovnání třeba od Pilky, ze zahraničí atd..Tam nebylo srovnání. Když jsme ty
cesty přelézaly, tak jsme se akorát mohli dívat do časopisů na fotky…v podstatě
první srovnání bylo až v roce 1988, když jsme byli ve Frankenjuře.
No ale týká se to i novějších cest…
Tam jsou podle mě sporný bouldery,
kde se to ujalo jako že je to níž a Adam v tom pokračuje. A ty cesty, to
si nemyslím. Když to srovnán, tak Frankenjura byla lehčí, Verdon těžší. Ve
Verdonu jsem lezl nějaké 7b+ a bylo to na skobách. Ty skoby byly 8 metrů od
sebe. Pak mi přišlo takové úsměvné, jak lidi chtějí po 3 metrech jištění. A to
bylo 7b+, to se v roce 1988 u nás nelezlo běžně.
Co tě tak přitahuje na Macoše, kde v poslední době trávíš hodně
času?
No nejen v Macoše. Loni jsem
vyměnil 30 jištění na Krkavčí, byl jsem na Henryovce, na Saxině, to není jenom
Macocha. Macocha, tam jsou ještě hezký směry na nové cesty, tak proto tam
jakoby zevluju…a taky nechci, aby se tam někdo zabil na štandech, tak proto tam
občas něco spravím. Taky už jsem to slyšel, že mě zajímá jenom Macocha, ale to
není pravda.
Myslíš, že budou přelezeny všechny hákovačky v Krasu? A kde se to
pak člověk naučí, to hákování?
No to je na vás, kde se to naučíte.
Já se to naučil v horách. Pavel Mikuš, se kterým jsem začínal lézt takové
ty vážnější cesty, mi řekl třeba na Brnčálce, ať jdu lízt ty plotny do
Weberovky, nebo co to bylo, jakási A2 (pův. VA2, dnes 7-). No a my jsme
tam přišli a tam nebyly skoby, tak jsme si je tam prostě dávali. Měli jsme
šílenou hrůzu a strach, protože jsme nevěděli, jestli to drží nebo ne. No ale
dneska je tendence, že se to lidi musí někde naučit. A furt ti lidi hledaj
terény, kde se to můžou učit.
Skobovačky se tenkrát lezly po skobách, prvovýstupci udělali tu cestu a ostatní
už tam nešli s kladivem, pokud teda nějaká skoba nevypadla nebo něco. A i
s vypadlou skobou byla spíše snaha to lézt bez té skoby. Kdežto dneska mi
připadá, nechci teda říct že vaše generace, ale obecně, že nikdo nemá problém
vzít si 5 skob, dodat si je do cesty a tvrdit, že to je stará skobovačka…ale to
tak není. Té skoby ses třeba jen chytl a zbytek se lezl volně.
Ono když dělals cesty odspoda, tak ses hrozně nadřel tím skobováním, Tam mnohdy
byly vteřiny, dals ji tam a hned ses jí mohl chytnout. Myslím si, že dneska
neumí lidi tak skobovat jako Fery a Čumpelík (J. Šustr). Třeba cesta
Nový den na Indii (1986, klas. 8-) - osazení prvního kruhu, to bylo asi
pět jedniček, které nedržely žádná a Čumpelík tam stál v těch oblinách a
spoďáčkách si měnil ruce a to trvalo podle mě tak půl hodiny, než si do toho
odvážil sednout a vrtat. A dneska? Někdo tam ještě přitesal takový sokolíček,
který tam nebyl.
Proč jsi u toho hákování zůstal, když to vypadá, že jsi spíše preferoval
volné lezení?
Já jsem vůbec nehákoval
apriori. Když to vezmu, tak kromě Macochy jsem v krase udělal pouze jednu
hákovačku a to jenom proto, že jsem ji chtěl vylézt volně a ono to bylo
rychlejší než tam shora slaňovat. Bylo to na Zbojnickým, tam se dneska lézt
nemůže. Zkoušeli jsme to volně, ale jeden krok jsme nevylezli, takže ta cesta
dodnes není volně vylezená. Jmenuje se Pouťová atrakce na Zbojnickém Idahu (1987,
společně s I. Bajerem, klas. V+ A3). Naskakovali jsme tam na
hranu převisu z takové dírky a nepovedlo se to. I v Tatrách mám
přelezené pouze 3-4 skobovačky, jinak jsme se snažili volně. Pak jsme chtěli
zkusit to skobování, tak jsme jeli do Ameriky.
Co tě lákalo na Americe?
No tak když člověk začíná
lízt, tak se říká, že se musíš naučit lízt, protože Eiger nečeká a musíš na to
mít. Otevřely se hranice, no tak jsme jeli do Ameriky…za komunistů jsme
v hospodě pořád říkali, že vylezem na El Capa..to taky byly disputace,
ještě s Kysilkou za hlubokého totáče, kdy jsme vymýšleli, jak získat víza
do Ameriky abychom tam mohli jet. Tak tam potom člověk jel a vylezl to.
Myslíš, že budou přelezeny všechny hákovačky v Krasu? A kde se to
pak člověk naučí, to hákování?
No to je na vás, kde se to naučíte.
Já se to naučil v horách. Pavel Mikuš, se kterým jsem začínal lézt takové
ty vážnější cesty, mi řekl třeba na Brnčálce, ať jdu lízt ty plotny do
Weberovky, nebo co to bylo, jakási A2 (pův. VA2, dnes 7-). No a my jsme
tam přišli a tam nebyly skoby, tak jsme si je tam prostě dávali. Měli jsme
šílenou hrůzu a strach, protože jsme nevěděli, jestli to drží nebo ne. No ale
dneska je tendence, že se to lidi musí někde naučit. A furt ti lidi hledaj
terény, kde se to můžou učit.
Skobovačky se tenkrát lezly po skobách, prvovýstupci udělali tu cestu a ostatní
už tam nešli s kladivem, pokud teda nějaká skoba nevypadla nebo něco. A i
s vypadlou skobou byla spíše snaha to lézt bez té skoby. Kdežto dneska mi
připadá, nechci teda říct že vaše generace, ale obecně, že nikdo nemá problém
vzít si 5 skob, dodat si je do cesty a tvrdit, že to je stará skobovačka…ale to
tak není. Té skoby ses třeba jen chytl a zbytek se lezl volně.
Ono když dělals cesty odspoda, tak ses hrozně nadřel tím skobováním, Tam mnohdy
byly vteřiny, dals ji tam a hned ses jí mohl chytnout. Myslím si, že dneska
neumí lidi tak skobovat jako Fery a Čumpelík (J. Šustr). Třeba cesta
Nový den na Indii (1986, klas. 8-) - osazení prvního kruhu, to bylo asi
pět jedniček, které nedržely žádná a Čumpelík tam stál v těch oblinách a
spoďáčkách si měnil ruce a to trvalo podle mě tak půl hodiny, než si do toho
odvážil sednout a vrtat. A dneska? Někdo tam ještě přitesal takový sokolíček,
který tam nebyl.
Proč jsi u toho hákování zůstal, když to vypadá, že jsi spíše preferoval
volné lezení?
Já jsem vůbec nehákoval
apriori. Když to vezmu, tak kromě Macochy jsem v krase udělal pouze jednu
hákovačku a to jenom proto, že jsem ji chtěl vylézt volně a ono to bylo
rychlejší než tam shora slaňovat. Bylo to na Zbojnickým, tam se dneska lézt
nemůže. Zkoušeli jsme to volně, ale jeden krok jsme nevylezli, takže ta cesta
dodnes není volně vylezená. Jmenuje se Pouťová atrakce na Zbojnickém Idahu (1987,
společně s I. Bajerem, klas. V+ A3). Naskakovali jsme tam na
hranu převisu z takové dírky a nepovedlo se to. I v Tatrách mám
přelezené pouze 3-4 skobovačky, jinak jsme se snažili volně. Pak jsme chtěli
zkusit to skobování, tak jsme jeli do Ameriky.
Co tě lákalo na Americe?
No tak když člověk začíná
lízt, tak se říká, že se musíš naučit lízt, protože Eiger nečeká a musíš na to
mít. Otevřely se hranice, no tak jsme jeli do Ameriky…za komunistů jsme
v hospodě pořád říkali, že vylezem na El Capa..to taky byly disputace,
ještě s Kysilkou za hlubokého totáče, kdy jsme vymýšleli, jak získat víza
do Ameriky abychom tam mohli jet. Tak tam potom člověk jel a vylezl to.
Jak vidíš další vývoj v Krase?
Kras se už vytěžil. Ty cesty
už nebudou. My jsme kdysi trénovali tak, že jsme lezli Štulpovi radovánky na
Evropě a lezlo se to zleva, tak jak to Zdenál udělal, pak rovně a pak mírně
zprava. Vršek měl tři varianty po hraně a nikde jsme nepsali, že to jsou nové
cesty. Pak najednou vidím, že nalevo od toho jsou nejty a je tam „nová"
cesta, to mi připadá vyloženě srandovní. To nejsou cesty. Jsme třeba
s Čumpelíkem vylezli bez jištění na Hřebenáči nějakou cestu, a teď jsou
vlevo od toho Rudí Khmérové a tam kde jsme lezli jsou dva červené nýty. Pak se
třeba dozvíš, že tam ty cesty „nejsou"…to se mi stalo třeba v Opocené
na Henryovce (1986 společně s V. Pípalem, tehdejší klasa 7-, dnes spíše
8-), měl jsem tam jednu skobu, pak přišel Křižík a dal tam 4 nejty
s tím, že to nebylo vylezené. A nepřesvědčily ho ani fotky. A to už je
docela nepoměr – jedna skoba a 4 nýty.
A jak se ti lezlo se Zdenálem?
Víš co, my jsme se domluvili, že
chceme dělat nové cesty, neměli jsme nejty, na skobách to nešlo…první společná
cesta bylo Futurum (1983, ve Sloupu Nad Poustevnou, klas. 8-). Nějaký
borec ze Svazarmu nám udělal nejt a jestli to takhle může vypadat. Mauglího
škola byla, že v cestě nesmí být žádné zbytečné železo, tak jsme to dali až
úplně nahoru. Dneska už je tam další jištění – vy to vyžadujete, jak říkal
Vlčák…
Jak to, že vás to tak táhlo na skalky a ne do hor, což bylo tehdy
rozšířenější?
To směřovalo k horám!…na jaře
se jezdilo do Krasu, přes léto Tatry nebo kde se člověk dostal, na podzim
písek. Hudeček mi jednou říkal, že byl i 40 víkendů v roce v Tatrách.
On nelezl jenom v Labáku a na písku. My jsme chtěli do hor. Máš
v hlavě Eiger. Kras jsme brali jako cvičné skály. To až potom se z toho
stala samostatná disciplína. Až když se začalo závodit.
A co vás vedlo k volnému lezení?
Když já jsem začínal lézt a
v Tatrách se lezla cesta a nebyla tam skobovací délka, tak to nemělo
takovou hodnotu. Tehdy se říkalo, že třeba IV A2 je hodnotnější jak třeba šestka.
Byly tady časopisy, které někdo občas přivezl a viděli jsme, že se dělaly ty
červené tečky, když se to lezlo volně. My, když tam byly ty skoby, jsme neměli
problém to vylézt pouze se skobama. No a pak někdo přinesl Master of Stone od
Gilla, někdo to přeložil, v nějakém podniku se to nacyklostylovalo,
udělaly se 4 kusy, dokonce s vazbou. To kolovalo, všichni to četli,
hltali, co on ukázal. My jsme třeba tenkrát s Mauglím vylezli volně Kubáska (cesta na Krkavčí
skále z roku 1933 od W. Czerneho, nyní 5+), tenkrát to nebylo
vylezené, to zní dnes úsměvně. Nebo Čertovo lože (opět Krkavčí skála, cesta
z roku 1946 od Plška a Fleka, klas. 6), dneska běžná cesta…prostě se
řeklo, že se nebudeme chytat skob. A navíc to vybavení, tenkrát nebyly sedáky,
něco šil Drobek v obýváku na šicím stroji… mám ještě diáčky
s Mauglím, jak jsme lezli v Německu nějaké VIIIb, byl jsem navázaný
na prsák a sedák jsem měl svázaný z ukradeného bezpečnostního pásu z auta,
nešlo do toho moc sedat.
Inspiroval vás Gill k boulderingu na Stránské? To byl tenkrát docela
fenomén.
Kdysi sem lezl párkrát se Šimonem -
on měl velké cíle, lezl v Americe a tak, a pak jsem ho potkal na Stránské,
jsem ho nepoznal, jak byl ostříhaný. Přiběhl tam a říká mi, co to je tady za
kvak, tady běhám a nemůžu najít skály. No, ukázal jsem mu asi 4 bouldery, on je
nevylezl, a od té doby jsme se tam potkávali 2 roky skoro pořád. Má tam cesty,
třeba Gillovu plotnu, Zuby nehty a tak. To byly tehdy těžké „cesty". Nebo
třeba Silný Kafe, to Hudeček zkoušel půl roku.
Konfrontace se starší generací?
To nebyla konfrontace. Staří věděli,
že skoby a nýty tam umí natlouct každej. Mauglí si vzal Čumpelíka v zimě a
šli lézt do Macochy nebo na Holštejn, o lezení diskutovali pořád. Tam nebyl
žádný rozpor, to nebylo proti ničemu, co dělali oni. Jediný problém bylo, když
se začaly dělat cesty shora, to se říkalo, že by se nemělo. Někteří říkali, že
ani s magnéziem by se lézt nemělo.
Cesty shora – to bylo tak od roku 1983 od Tomáše Pilky. My jsme to moc
neuznávali, ale bylo to pár cest. To bylo jak v Anglii, on to perfektně
natrénoval shora, pak tak dal jeden nejt, aby se nezabil a vylezl to. On byl
tenkrát mladší jak my a chtěl se na nás jakoby dostat. V Brně byly takové
skupiny, Čumpelík, ten pak přestal lízt, pak Ivoš Straka, pak já a Zdenál. No a
Pilka trénoval, začal viset na futrech, což my jsme komentovali, že horolezec
nemá trénovat, že to nacvičil…třeba Hradní Spára (10- na Lidomorně), to
byl pro něj projekt na několik let. On tomu ten čas věnoval a zlepšoval se a
ostatní pak pochopili, že bez toho to nejde a začali to dělat taky tak. I když
jsme to znali již dříve z literatury.
No řeknu takovou úsměvnou historku, tady na Lesné bydlela Dita a Pavlína,
v šestém a osmém patře, v těch výškových budovách, nad sebou. Jsem
šel ke Zdenálovi a on neotvíral. Tak jsem šel k Pavlíně a díval jsem se do
jeho okna a viděl jsem, jak proti tomu světlu běhají činky nahoru. Pochopil
jsem, že Zdenál cvičil. Tak jsem tam za chvíli zazvonil a Zdenál otevřel. Tak
se ho ptám, jestli cvičil a on že ne, že byl nakupovat. On cítil, že to cvičení
je nesportovní. Takový na to byl náhled. No ale vlastně jsme trénovali hrozně
moc. Chodil jsem třeba za jedním kulturistou, aby nám poradil nějaké cviky, to
jinak nešlo. Bez toho tréninku to nejde.
Jak vnímáš dnešní generaci lezců?
To se musíte zeptat jich. Já je
jenom obdivuju, že tolik trénují a posouvají to někam dál. Kam to chtějí
směřovat, to ví oni. Směr lezení vždycky určují ti nejlepší. Vlk třeba dělá
spoustu práce, ale v tomhle pohledu on neurčuje směr lezení.
Změnilo se nějak lezení v průběhu doby?
Jediný rozdíl je ten, že kdysi bylo více
prostoru na nové cesty. Jinak je to lezení furt stejné. Je to otázka toho, jak
to máš v hlavě, jakej přístup ty tomu dáš, nikdo by ti to neměl určovat.
Měl by sis sám říct, polezu takhle…
Jaký vliv na tvé lezení, nebo na tebe, měla tvá žena, s kterou jsi
taky lezl?
No ani nevím, zda můžu říct takovou
historku…to bylo totiž tak, jak jsem měl ty šrouby a dráty v noze, tak mě
to lezení ani moc nebavilo, taky jsem přibral skoro deset kilo (což bylo pořád
o 15 míň jak mám teď a oproti závodní váze mám teď o 30 kilo navíc). Furt jsme
chlastali, nějaké večírky, četli jsme knížky, bylo to módní shánět ty autory,
kteří byli tehdy zakázaní. Jednou jsme na VUT, dokonce přímo na Vojenské
katedře, rozmnožovali Český snář od Vaculíka, pod svícnem je tma, že jo…no
prostě po jednom večírku jsem šel na Stránskou a tak jsem tam tak jako
popolízal, měl jsem červené tričko s nápisem Crazy outsiders na zádech, to
byl takový náš tým, a tam byla jakási ženská, která tam taky nějak popolézala a
pak se přišla zeptat, jak se jmenuju. Jsem řekl, že Pavel Weisser a ona mi
řekla „kecáš!!" a odešla. Prostě viděla tlusťocha…od Zdenála věděla, co
jsme lezli. Ona tam jednou Dana dokonce na Stránské omrzla – to je Robert
Svoboda učil s kamarádkou lézt a obě dvě při tom omrzly…on jim
vysvětloval, že jim musí přemrznout ruce, že je to normální…
Vrátíš se ještě k nějakým svým projektům?
To je otázka…nevím..to vůbec nedokážu
říct…furt si myslím, že je to otázka hlavy a té psychiky…nemyslím si, že bych
dneska šel znova do Eigeru, nemyslím, že bych na to technicky neměl, ale fyzička
je momentálně na nule a ta hlava mě to nepustí. Ono když si to člověk takhle
uvědomuje, tak tam nemůže jít a ani na to myslet, nemůžeš tam jít jako že to
zkusíš a slaníš. Tenkrát se to nepovedlo a protože věřím na osud, tak si
myslím, že to tak mělo bejt.
Máš nějakou cestu, kterou jsi nedokázal vylézt a dost tě to štvalo?
Takovejch cest je mraky. Například když jsme
byli v roce 89 – 90 v Buoux, tak mi chybělo kousek, abych vylezl
Chouca (8a+ v sektoru Bout du Monde), pak jsem tam byl za dva roky
a klíčový stup byl urvaný a ten krok jsem nemohl udělat…to mě dost mrzelo…
S kým se ti dobře lezlo?
Já jsem lezl s kde kým. Co se týká
těžkých cest, tak jsme měli takovou dobrou souhru se Zdenálem, to byla taková
zajímavá symbióza…třeba v horách on vždycky zabloudil, takže nemohl lézt
lehké cesty nebo lehké délky. Jsme třeba lezli na Triglav Tvář Sfingy, tak ve
spodku, kde je takových 25 – 30 délek, tak on lezl jednu délku půl dne, tak
jsem ho vystřídal, dotáhl k těm třem skobovacím délkám, ty on vylezl čistě
OS a měli jsme čistý přelez (8+, 1987). A podobně…a rozhodně bych se rád
ještě navázal na lano s Dučem, s nim jsme byli na Trangu (více zde), to je člověk, který umí udělat atmosféru. Ráno
navaří, řekne něco povzbudivého, on to umí vycítit a ani nemusí vyvádět, neboť
víš, že tě vždycky podrží.
Vztah k písku?
My jsme na písky jezdili i celou zimu…třeba
v Rathenu jsme kdysi byli 6. ledna, jsme tam lezli VIIIb–c a Hudeček
vylezl v kuse Superlativu. Když bylo hezky, tak jsme jeli…
Partičky v Krase?
Na začátku to byla skupina okolo Čumpelíka, Vertical
disko team…on Čumpelík tancoval fakt dobře, dokonce i v íbíčkách, které
měl jako první z nás tady, tak šel na diskotéku, tam se ožral, jednu
ztratil, takže potom měl jednu ibičku a druhou kopačku s uřezanýma
špuntama…pak byli lidi okolo Mauglího (Šafránek, Fery, Janča, Bíba), my jsme
měli ten Crazy outsiders, ale to bylo už předtím, než jsem přišel do Brna. Pak
tady byla Zbrojovka, Lokálka, prostě různé oddíly, Tesla atd. No a všechny
oddíly neměly rádi Lokálku. Ta Lokálka byla prostě vždycky taková zvláštní.
Otevření zakázaných terénů v Krase?
To se zkouší pořád, že by se mohly otevřít
nějaké terény, ale to se nezlepší. Z pohledu ochranářů lezeme na více skal
než bysme měli, z našeho pohledu na méně. A to se nezmění. Ale ty vztahy
nejsou špatné. Určily se nějaká pravidla, na těch jednáních se vysvětluje proč,
možná je chyba, že se to nepředává dál, ale ty vztahy jsou korektní.
Jak ses dostal ke správcovství?
Lezl jsem se staršíma a měl jsem kontinuitu
na tyhle lidi..vidíš, teď jsem si vzpomněl, jak jsi se ptal, zda mě něco mrzí,
tak tenkrát, když se zabil Mauglí, tak jsme se domluvili se Zdenálem, že
uděláme cestu Vzpomínka na Mauglího na Hřebenáč (1983, klas. 8-). Tak
jsme ji udělali a pak mi až třeba za půl roky starší lezci vyčetli, že jsme to
samozřejmě měli udělat, ale měli jsme je k tomu přizvat. Oni to samozřejmě
nemohli v té době vylízt, ale prostě jsme je měli protáhnout nahoru…a to
mě potom mrzelo
Jaké cesty si nejvíce vážíš?
To jsem čekal tuhle otázku,
přemýšlel jsem nad tím a musím říct že nevím.
A která byla nejtěžší?
Nevím jestli nejtěžší, ale hodně mi dala
zabrat cesta Muž s Dítětem v Očích (10- Nad Sloupskou jeskyní od
Tomáše Pilky). To jsem trénoval dlouho, nejdříve s Tufym, on to
přelezl a já ne…a na písku asi nějaké cesty v Ádru, protože tam jsme lezli
hodně , snažili jsme se přelízat těžké cesty…tehdy třeba nebyly přelezené
Gravitační komplexy, tak jsme si říkali, že tam půjdem, že si nedáme pivo, tak
jsme si dali asi 6 půllitrů kofoly, do rána jsem nemohl usnout, ráno jsme tam
přišli úplně marní, naštěstí začalo pršet.
Jak jsi začínal znovu po zranění?
No měl jsem šrouby a dráty v noze a jel
jsem na fesťák. Tam jsem potkal Kašpara, seděli tam s Jarošem, no a že
jdeme lézt Klenbu na Zámek. A já že mám jít s nima. Říkám jim, co blnete,
já jsem rok nelezl, v únoru operace, nemám to zatěžovat víc jak na 50%,.
No a oni na to, že to je jedno, že jdu s nima. No a tak jsem vylezl na
druhým Klenbu na Zámek. Pak jsem koketoval s tím, že se nějak vrátím, ale
to nešlo. Hybnost nebyla, neohýbal se kotník, nic. No potom jak jsem se vrátil,
tak jsem si udělal kopačky, uřezal jsem důlní pás, ten se neohýbal, neboť já
jsem neměl svaly, které by pořádně zatly kotník…neustál jsem malý stupy, no ale
s tím pásem to šlo…třeba spáry, tam vždycky tu nohu nějak kopneš. Třeba
Bílou růži jsme tak lezli za 40 minut s Blboněm.
Co bouldering?
Na co se ptáš? Všichni boulderovali.
My jsme se s Pilkinem pořád předháněli. Na Stránské jsme každý měli svou
barvu šipek a když někdo vylezl nějaký projekt, tak si ho označil. Já měl třeba
šipku modrou, Šimon měl modrou s ocáskem vzadu, takový okřídlený šíp. Po
revoluci jsme jezdili na závody do Vídně na přebory Rakouska v boulderingu, kde
jsem byl na pěti ročnících a třikrát nebo čtyřikrát jsem byl na bedně.
Měl jsi nějaký speciální trénink?
Já si třeba pamatuji, že jsem dvě
zimy trénoval s Budinským (s Korbičkou) a to jsme začínali tak, že jsme na
hrazdě udělali za 20 minut 100 shybů, s desetikilovým závažím. On měl na
chodbě takové desky s různýma dírkami, a to jsme přesahovali tam a zpátky,
nejdříve to vůbec nešlo a pak se to zlepšilo…bez toho tréninku to nejde,
samotným lezením se člověk zlepší na určitou mez a když to chceš zlomit, tak to
chce tvrdý trénink.
Jak by ses charakterizoval a jak myslíš, že působíš na ostatní?
No, vystudoval jsem pajdák, takže si
myslím, že jsem tak napůl cholerik…A jak působím na ostatní? To záleží na těch
ostatních, zda jsou silnou osobností nebo ne. Takže na ty slabší to může
dopadat negativně a na ty normální pak v pohodě.
Díky za rozhovor...
Ptali se: Asu, Staník, Pok, Mrnda
Rozhovor zpracoval: Pok (kterému tímto moc děkujeme=)
Video: Asu (k nahlédnutí ZDE)
Čas a místo: 25.2.2010, Průmyslovka, Brno
Včera na Arlington National Cemetery
Aandaal - Tamilská svatá a jediná žena Alvara z Vaishnavismu
