Sni filmem

Nedá mi to a uvedu zde něco i z nelezeckého světa. Ale svým způsobem to sem patří. Od 26. do 31.10. probíhal v Jihlavě další ročník festivalu dokumentárních filmů. Pro ty z vás, kteří si pod tímto představí podivnou nudnou intelektuální akci - je to párty s inspirativními filmy, zajímavými lidmi a perfektní atmosférou, kdy se dá pařit a zároveň se i trochu vzdělávat a to téměř nonstop. Viděl jsem společně s Verčou a Pavlínou asi 10 snímků, každý byl naprosto odlišný a až na jeden velmi zajímavý. Od opuštěných polárních ruských stanic, přes mexické narkomafie, nošovické konfrontace s automobilovým průmyslem, ETA, fyzioterapii, Doors až po antropologické dokumenty o životě bolivijských indiánů z kmene Yamparaez - no a právě o jednom zvyku těchto indiánů bych rád napsal (a věnoval tento text Petříčkovi a Klingošovi alias Kolouchovi).

V dokumentu z roku 1971 s názvem Los Yamparades, který natočil Jorge Ruiz, byl představen proces dvoření až po svatbu. Jak to probíhá?

Mladík (i když díky žvýkání koky vypadá při pohledu do úst jako děda) si vyhlédne svou vyvolenou...ta pase v krajině ovce či lamy a přitom se zabává s vřetenem (něco tká). Mladík zabije pásovce a jeho části použije na výrobu hodně malé kytárky. S touto kytárkou vyšplhá na posvátnou horu, kopec, skálu a přes noc nechává bohy, ať dělají co umí. S nabitou kytárkou pak pronásleduje svou vyvolenou po pastvinách a brnká hitovou melodii. Dívka si ho nevšímá, přede a pase. Mladík se k ní přibližuje, hraje a najednou jí vytrhne vřeteno a utíká pryč...a teď nastává zlomový okamžik, vše je v rukou ženy...chce ho?...pokud ano, rozběhne se za mladíkem, vrhá po něm kameny a křičí...čím větší kameny a křik, tím větší naděje mladíka...pokud vše dobře dopadne, tak následuje svatba...koka...kukuřičná kořalka...veselí...a společné obdělávání půdy.

Och, jak by podobné jednoznačné rituály zjednodušily situaci při namlouvání u nás: -)

A pár fotek z mobilu: