Konec jednoho mýtu

Když jsem dnes potkal u Podnebí Burila s Klingošem, nerozlučný to kavárenský pár,a tito dva krasoví princové se mě ptali, kdy dám nějaký článek na blog, aby mohli do komentářů napsat nějaké drby či co, odvětil jsem, že nemám témata prozatím žádné v kapse schované a ani pod stromečkem jsem žádné neobjevil...ale večer našel jsem v mailu přislíbený text od našeho milého Vlka...takže tady to máme...díky Vlku!

Určitě ještě s plnými břichy po Štědrém dnu a Božím hodu, sedíte na kanapi a přemýšlíte o plánech na další sezónu, když z té letošní zůstávají poslední hodiny a tak, aby jste se nenudili, a já taky alespoň splnil něco málo z toho, co si pamatuji, že jsem slíbil, byť bych se mohl určitě vymlouvat na nějakého Parkinsona či jiného pána a že si nic nepamatuji, poslal jsem Pokovi následující řádky.

Pokud se Vám název článku zdá poněkud povědomý, tak se nemýlíte, je to taková menší parafráze na název jednoho článku na spřáteleném blogu, ale dosti již předmluvy, která vám měla napovědět, o čem to bude.

Ti, kteří tipovali, že to bude Mauglího cestách a mém podrobnějším pohledu na dvě z nich, mají malé bezvýznamné plus.

Samozřejmě to berte z té polohy, že o tom bude plácat poněkud starší pán, který má na to asi poněkud jiný úhel pohledu než dnešní generace, či většina z ní a že Mauglího cesty pro něj nejsou cestami na hranici možností, takže je lezl a lozí s dostatečnou převahou a klidem v duši.

Kolem některých Mauglího cest se vyrojila spousta mýtů, jaké jsou to vraždy a že jejich lezení se rovná hře carských důstojníků z dob Lermontova či Puškina.

Ch. Walken ve slavném filmu Lovec jelenů a ruská ruleta ve Vietnamu...kdo neviděl, jakoby nežil

Při vší úctě musím zkonstatovat, že jsou to mýty, které bobtnaly přenášením z jedněch úst do druhých tak, až za ta léta narostly do obrovitých rozměrů. Nicméně to nesnižuje kvalitu Mauglího výkonů s ohledem na dobu, kdy je tvořil a že to byl ve své době, alespoň podle mě, lezec evropského formátu.

Aleluja

– kdo by neznal tuto cestu vedoucí v levé části Masivu u Punkevních jeskyní (Beran a Rorejsi), která je v novém průvodci označena krásnou lebečkou. Mauglí ji ohodnotil 6A0, volně je tak okolo 7-. Pustit se do této cesty jsem byl rozhodnut po Stoupově hodnocení, že je to E5 a já chtěl vědět, co to obnáší A5, protože o tomto označení jsem si vždy myslel, že je to vražda, smrt, zabití:-). Nepříjemný pád a zápěstí v háji, které mi neumožňovalo lézt a zkoušet těžké cesty, učinilo rozhodnutí za mě a já se do ní na konci srpna podíval. Po rozlezení v jiné Mauglího lahůdce, zvané Kozla starýho, jsem ve slunném odpoledni stál spolu s Adamem pod Aleluja. Vzal jsem na sebe dostatečné množství expresek, přátel, čoků a smyček a takto vybaven jsem nastoupil. Nález z Velkého Berana do dunícího bloku byl celkem bezproblémový a celá pasáž k první a jediné skobě, která je v první délce, jde velmi dobře odjistit friendy po metru. Vzhledem k dunícímu materiálu, je asi vhodnější dávat vždy o číslo větší než by stačilo. První skoba je pamětník, ale na rozdíl od jiných Mauglího skob, které jsem viděl, by mohla případný kratší pád udržet.

U ní stojí za to postát a zapřemýšlet jak dál odjistit pasáž traverzu doprava asi osm metrů směrem ke štandu. Linie vede člověka doprava a nedá se to splést. Nejtěžší krok z celé cesty je v podstatě hned u skoby. Pro jistotu lze nastoupat trochu výše a nad skobou dát do dunícího bloku opět přítele a čoka. Takto zajištěn lze začít s překlopením doprava a samotným traverzem, v něm nesmí člověk zmatkovat a chce to lézt na jistotu. Výhodou v traverzu jsou velmi dobré nohy, takže kdo má zkušenosti z cest typu Strč si prsty…, si bude chrochtat. Kupodivu každou chvíli lze velmi dobře postát, aniž by to prvolezce nadmíru unavilo a rozmyslet si další kroky, co mě však překvapilo, že šel traverz dobře asi tak po dvou metrech odjistit čoky za odštěpy a že kroky v něm jsou velmi pěkné. Na konci traverzu následuje šikmý koutek doprava k prvnímu štandu, kde je dobré, aby vám zůstali nějací přátelé. Celkem jsem měl od nástupu včetně dvou skob z Berana po první štand patnáct jištění.

Druhá délka začíná vodorovným traverzem za dunící kameny v polici doleva a ke skobě. Zde se vyplatí mít s sebou smyčky, kterými lze celý traverz odjistit za ty kameny po dvou metrech, zved ke skobě je už v pohodě. Pak následuje travnatá pasáž s jedním erárním jištěním pod skvost celé cesty, kterým je závěrečná kompaktní stěnka s vápnem jižanského typu a obtížností okolo 6+. Vidím skoby až na konci cesty a říkám si v duchu něco o magorovi, nezbývá než lézt na jistotu, o to milejší je zjištění, že uprostřed stěnky je vzadu v polici schovaná dobrá skoba, která není ze spodu vidět a s ní je to celé daleko příjemnější, přes poslední skobky lze vylézt přímo na vrchol.

Shrnutí: Celá cesta má dvě délky, klíčovou první a krásnou druhou. Kdo si chce dát tu druhou, může od jeskyně Berana doprava Haveláčovou variantou, určitě to stojí za to. Je vhodné mít s sebou alespoň po sadě friendů 0,25-0,75 a 1-4 (lepší by bylo mít sady dvě), sadu malých čoků a asi šest smyček, kevlarku jsem nikde neužil, ale pro jistotu jsem ji měl s sebou. Možná, že mám emocionální stupnici posazenou jinak, ale osobně to hodnotím jako E3, prostě zajistit mi to šlo dobře, psychicky to nebyl žádný extrém a případný pád by šel s velkým množstvím použitých jištění asi taky přežít, byť ne bez úhony.

pozn. fotona: můj pohled na cestu zde

Kocovina

je další z lahůdek, co by kamenem dohodil od Punkevních jeskyní, vedoucí na Policejní, Mauglí tuto cestu ohodnotil za 5+, ale lezecky je její první část poněkud těžší, řekl bych hodně poctivá 6.

Tentokráte parkujeme s Iljou na Macoše a sjíždíme dolů, cíl je jasný dám si Kocku a pak s Iljou do Sloupu na Rekonstrukci. Na to, že je půlka října, celkem smělé plány, když se již celkem brzy stmívá. Na druhou stranu je příjemný den, žádné velké vedro, skála kupodivu suchá, takže docela dobré podmínky. Beru si osmdesátku lano, protože to chci odlézt na jeden zátah, abychom neztráceli čas. Moje výbavička je stejná jako u Aleluja. Nejhorší je trefit nástup v zeleném k první skobě, ale podařilo se to napoprvé (díky tomu, že jsem od Bernyho věděl, že tam je), od skoby do kouta k dírce, která vytváří malé hodinky. Dívám se doprava k zatemované skobě a je mi jasné kudy musím začít s traverzem, dobré nohy a horší ruce, takže dírku v klidu míjím koutem asi tři metry nahoru a dělám si tutové jištění (4 friend do spáry, 3 friend do díry a smyčka za odštěp, vše spojeno dohromady jako když děláte pavouka na Gremingera), následuje návrat o metr níže, kde se dá v koutě stát a rozmyslet nález do stěny. Samotný nález mi přišel jako nejtěžší z celé cesty, jde o to vykulit se z koutu do stěny a přitom s něčím velkým v ruce neupadnout. Po chvíli rozmýšlení jsem to vyřešil za pevnou lištu na půl článku tří prstů levé ruky, což byl sice krok na jistotu, avšak na hony vzdálen uváděnému číslu 5+, pak ještě jeden lehčí krok rukama do police, kde lze založit friend 2 a dále už lehký traverz k první zatemované skobě s kroužkem v poněkud lámavém terénu. Pro prvolezce to není tak hrozné, ale jistič uvázaný dole u stromu celkem dost trpí a nestačí uskakovat před kamínky, které drolím okem sedáku. Dále cesta lehkne, obtíže jsou okolo pátého stupně, sem tam je něco volné, ale pomocí čoků, malých friendů a smyček se mi to daří odjistit po dvou třech metrech, pak to chce dobře nalézt doleva na pilířek. Na závěr mě čeká nepříjemný výlez relativně méně pevným materiálem s travami k prvním keřům, napřed naházet suché větve dolů (chudák jistič), pak obejít keř a nechat se spustit ke skobě s kroužkem. Osmdesátka stačila tak akorát, protože je to okolo padesáti metrů lezení, ale táhnout nahoře lano není moc jednoduché i když jsem si jištění hodně prodlužoval smyčkami, rozhodně je lepší u skoby štandovat. Od skoby s kroužkem dobírám Ilju, který vybírá první skobu a pak ho přes friendy se smyčkou spouštím až k věcem dolů k buku, tím si potvrzuji, že by mě to udrželo, pak jen z kroužku vyberu zbytek a nechám se spustit na pevnou zem, je sice pozdě, ale Ilja Rekonstrukci stíhá a tak nakonec jsme si zalezli oba.

Shrnutí:Celá cesta má dvě délky, celkem okolo padesáti metrů, důležité je trefit nástup a pak si dobře založit v koutě. Výbava je obdobná jako do Aleluja, příjemnější je to pro prvolezce, protože ten na druhém schytává spršku kamínků. S těžkým krokem na začátku mi to přišlo v E klasifikaci zhruba stejně obtížné jako Aleluja, žádný výrazný rozdíl jsem neshledal, obě cesty jsem lezl v rozmezí jednoho a půl měsíce, tudíž relativně blízko po sobě tak, abych to byl schopen zhodnotit. Jinak by to byla velmi pěkná cesta, jen by to u ní chtělo pár kamenů poslat do údolí:-).

pozn. Fotona: Asuův přelez zde

Závěrem pro ty, co chtějí lézt Mauglího cesty, bych řekl asi následující, jsou cesty, které se lezou často a jsou v pevném terénu, pak jsou cesty, kde narazíte na rozbitou skálu. Kdo chce lézt ty druhé, co nemají moc přelezů ,to vyžaduje znát pár věcí, hlavně umět dobře jistit pomocí čoků, friendů, hexů, abalaků a smyček. Být zvyklý lézt v rozbitém terénu a počítat s tím, že vám může v ruce zůstat i chyt či stup, který vypadá, že je pevný, tudíž neustále být soustředěný na maximum a roznášet sílu do všech končetin pokud možno rovnoměrně a hlavně nedělat rychlé zbrklé pohyby a lézt klidně a vyrovnaně. Pak to chce mít ještě jednu maličkost a to mít dobrý OS styl, je lepší, když jste OS schopni vylézt o to čísílko výše, než je udaná klasifikace (tedy u 7- OS 8-) umožní vám to mít nad cestou neustále nadhled a klid. A hlavně do těchto cest se nejde nutit, musí se lézt tehdy, když má na ně člověk chuť, jen pak si je správně užije. Takže si i vy užívejte konce roku ve zdraví a s chutí hurá do nové sezóny.

Zdraví Vlk