Celofánky V

Malý business na Punkvě

V létě r. 1970 jsem brigádničil jako průvodce na Vodní plavbě v Punkevních jeskyních. Ke službě jsem si přivařil malý soukromý business, provádění po provozních hodinách. To pokud se vyskytli zájemci. Nejvíc pro moje vlastní potěšení – tihle lidé většinou chtěli zvědět o jeskyních něco více než nabízel standartní syllabus a profesionální průvodci. Odměnu jsem nikdy nevyžadoval, ale vždy nějaká kápla. Měkká či tvrdá měna, cigarety, lahvinka – vše bylo vítáno.

Jednu neděli, krátce před zavírací 18. hodinou (poslední vsup do jeskyní byl, pokud si vzpomínám, v 16:30 hod; v 18 hod odcházel poslední personál a nastupoval noční hlídač) přistály před budovou dvě šestsettrojky (Tatra 603, tehdy vozidlo papalášů),

(pozn. Kubánský vůdce Fidel Castro dodnes vlastní bíle lakovanou Tatru 603, která je zřejmě jediným exemplářem vybaveným klimatizací již od výrobce.)

dokonce s vlaječkami. Vystoupili z nich nějací borci v šólnách a hned se hrnuli do vstupní haly, k okénku dispečera. Vzápětí vyšli ven, s prodlouženými obličeji. V té chvíli jsem stál před halou a přemýšlel co s načatým večerem. Zaslechnul jsem část konverzace, viděl jejich gesta a zbytek jsem si domyslel. Přijeli z Mezinárodního strojírenského veletrhu v Brně a byli ubytováni na Skalním mlýně. Neměl jsem papaláše rád, ale v tomto případě jsem zvětřil business. Přistoupil jsem k jednomu z nich a otázal se na problém. “Ale, jedeme sem přímo z veletrhu, máme tu obchodního hosta, moc se zajímá o jeskyně a oni nás už nechtějí vzít dovnitř.” Tím hostem byl ředitel nějaké západoněmecké firmy na výrobu spojek pro nákladní auta a jeho paní. Český doprovod započítával generálního ředitele tehdejšího n. p. Tatra a pracovníka čsl. vyslanectví v západním Berlíně. Poradil jsem jim ať chvíli počkají, že jim dám vědět. Domluvil jsem se se dvěma kamarády průvodci. “Zajeďte si na Macochu, rozhlédněte se kolem, vraťte se ve 20 hod a já vás vezmu dovnitř.” Po tomto sdělení se jim rozzářily obličeje. “Dobře, ale co vám brání abyste jel s námi?”

Nebránilo mi nic a tak jsme projeli Pustým žlebem, mrkli se na Hřebenáč, pak kolem Brouška a přes Ostrov pod Vilémovice a nahoru na Macochu. Mluvil jsem v té době docela slušně německy. Na Horním můstku jsem jim popovídal o propasti a o jeskynním systému Punkvy včetně tehdy známé části Amatérské jeskyně. Nemohl jsem si stěžovat na nedostatek pozornosti a otázek. Potom krátké občerstvení v Útulně a hajdy Suchým žlebem zpět na Punkvu. Provedl jsem je suchou částí na dno Macochy a dolů na horní přístav. Tam už čekali Bobřík a Tonda s loďkou. Projeli jsme po naší “podzemní a pohádkové”, navštívili Masarykův dóm a zakotvili na dolním přístavišti.

Bobřík a Tonda museli rychle do Blanska, takže upřímné pozvání na Skalák jsem přijal pouze já. Bohatá večeře, o pití nemluvě, mnoho povídání, díků a pozvání. Na konci hodokvasu mi pan německý ředitel dal obálku s přišpendlenou navštívenkou – prý až pojedu okolo. Pan ředitel Tatry další obálku s decentním, “pro vaše kolegy”. Potom mě řidič odvezl tím luxusním vozem tam kam jsem si přál, to jest zpátky na Punkvu. Sbalil jsem kletrák a po tmě se vysápal do mého pelechu v Loupežnické. Při světle hlavovky jsem otevřel obálky. První obsahovala 100 západoněmeckých marek, druhá 300 Kčs. Královská odměna za jedno provedení Punkevními jeskyněmi. Šábnul jsem se s partnery a ani noční hlídač nepřišel zkrátka.

Sršeň v Rorejsích

Včely mi nevadily, ale na vosy jsem byl alergický. Málem mě zabily v takové staré a hrozně nepříjemné německé cestě – Komín nebo Kuloár – v sz. části Býčiny. Ztrpčily mi život na Drátníku, na úpatí skal v suti zarostlé borůvčím a jindy ve stěně, v Borůvkáři. Nejstrašnější však byl sršeň v Rorejsích. Tehdy jsme je lezli s Myšákem, vyváděl jsem čtvrtou délku. Natahoval jsem se pravou rukou přes trs tařice skalní po chytu, když jsem ucítil bodavě-štiplavou bolest v předloktí. Z trsu vyletělo obrovské monster – to nebyl sršeň, to byla kráva. Okamžitě mi oteklo celé předloktí a začala se mi “motat” hlava. “Hlídej dobře lano!”, zařval jsem na Myšáka, “dostal jsem bodanec a nevím, jestli to zvládnu na štand”. Bylo to hrozné, ale dolezl jsem a dokonce Myšáka dobral – poradil jsem mu, ať si počíná jako by lezl první. Pak si už moc nepamatuji. Podle Myšáka jsem na štandu omdlel. Když jsem se probral, vylezl Myšák poslední délku, zapjal v ní všechny skoby a dobíral mě na pevno, či spíše tahal. Nějak jsme dosáhli Útulny a vedoucí pan Šrůtek zatelefonoval na Punkvu. Přijel přítel Béďa s autem a odvezl mě do Blanska na pohotovost. Tam mně namazali ruku jakousi mastí, píchli injekci a přinutili spolknout nějaké odporné tabletky. Uložili mě na lehátko, měřili tlak a poslouchali srdce. Po dvou hodinách mě úředně prohlásili za živého a propustili. Vrátil jsem se na Punkvu, ale z lezení ten víkend už nic nebylo, ba ani dmout nechutnal a dýmka netáhla.

Vosy na Hlubokáči

Hlubokáč – chata jeskyňářů sdružených při n.p. Metra Blansko u Hlubokého závrtu na sever od Macochy. Ztracená v hustém lese, daleko od turistického ruchu. Před chajdou bylo ohniště a okolo něj lavičky. Na nich Packa stříhávala kamarády, Docka, Šolima, Mauglího, Leciána, Heřmánka a další zájemce. Byli jsme – Packa a já – na Hlubokáči jako doma. Byla to strategická základna pro výpady do Sloupu, Ostrova a na Macochu.

Při jedné exkurzi jsme zjistili, že pod okapem chaty visí veliké vosí hnízdo. Metráci o něm už věděli a měli připravený plán útoku. Na ohništi vzplála vatra a na ni jsme házeli zelené větve – to aby hustý kouř vosy omámil. Mezitím přistavili k okapu žebř a nadili Heřmánka do bojového munduru; měl i včelařskou kuklu. Obratně navlékl na hnízdo velký papírový pytlík, nahoře zaškrtil a lezl dolů s tím, že pytlík vrhne do ohně. Leč ouha! – pytlík měl ve dně díru. Z ní uprchlo hezkých pár vos a pěkně nasraných. Několik se dostalo Heřmánkovi pod mundur, další napadly nás zevlouny. Byl to moment, kdy jsem viděl jedenáct lidí prchat na sedmnáct světových stran. Po několika hodinách jsme se opět slezli u dohasínajícího ohně. Heřmánka jsme vzkřísili lokem slivovice. Já, s oteklou nohou a horečkou (dostal jsem bodanec do kolena), o holi a podpírán Packou, jsem se tak-tak dobulhal na Punkvu a dobrý kamarád nás odvezl do Blanska.

Na Hlubokáči