Historky I

Historky z krasových a jiných skal a hospůdek v Celofánových vzpomínkách

aneb

Na konci našeho snažení budiž vždy člověk

(armádní generál JUDr. Alexej Čepička, ministr národní obrany)

Zelená zima na Pálavě

Bylo to na jaře, někdy v polovině 60. let. Otvírání skal nebo Velikonoce, už si přesně nepamatuji. Nalité pupence, svěží zelené lístky, ale kila, kaltna, klendra, že šici klepali kosu a klechtali kelcnama. Navzdor této skutečnosti jsme – Kuře a já – dospěli k názoru, že je třeba zatížit skálu. S lezeckým nádobíčkem jsme se odebrali ke Trůnu. Pod SZ věží, blízko Kroupovky na kterou jsme měli zálusk, seděl opřen zády o stěnu mladej Karolko. V černým svetru a světlejch manchestrovejch golfkách, s holejma lejtkama, promodralej až do zelena a s nezbytným válcem. Byl už navázán na laně – a na druhém konci Dojč. Kuře si povzdychl, “kurva, hoši, to je kila, dělejte s ní něco”. Karolko se usmál a opáčil, “Šak děláme, nevidíš? Serem na ňu!!”

Část naší staré mladé party. Zleva Kuře, Milan Štulpa, Kolpík, Šolim, v popředí Celofán.

Hovno pod Martinkou

Také na Pálavě, v létě, někdy v polovině 60. let. Myšák s parťákem se vydali na Velkou Martinku, nástup hranou Plotny. Nepamatuji si kdo ten parťák byl, ale šel jako prvolezec a Myšák dole jistil. Nikdo z nich netušil, že v trávě pod hranou se skrývá čerstvý lidský produkt. A tak lano stočené pod skálou se pozvolna odvíjelo až v jištění prošlo Myšákovi jednou dlaní, potom přes rameno kolem krku, přes paži a druhou dlaní. Když ho upoutala neobvyklá kluzkost lana a silné aroma, bylo už pozdě. Leč vydržel, parťáka nezradil, poctivě odjistil a délku za ním dolezl. S vrcholu Plotny se vrátili – touha po hygieně byla silnější než touha po dalším lezení.

Myšák měl takové zvláštní štěstí. Při výstupu SZ stěnou Lomnického štítu přes Hokejku přišla na jeho partnerku malá potřeba. Bylo to už ve vrcholové části, v Bílých plotnách. Všichni jsme se někdy ocitli v podobné situaci. Jediné co zbývá – sundat gatě, usednout do smyčky a odmocnit se. Průser je, že partnerka tu délku vyváděla, Myšák byl pod ní a nemohl nikam uhnout. Slunko připalovalo a tak výsledek popsal slovy, “ze začátku krásnej pohled, ale potom čpavková rafinerie na pochodu”. Od slovenských kamarádů získal hrdý titul, “Pochcaný brňák z Hokejky”.

Mikiho mitrajéza

Říjen r. 1964, náš (bývalý HO Spoj Brno) oddílový sraz na Pálavě, na zřícenině Děviček. Klenutý sklep ozařoval jasný oheň, na něm se opékaly špekáčky. Kousek vzadu, opřeny o stěnu sklepa a ve stínu, očekávaly svůj osud láhve a demižónek vína. Venku houstla tma a v našich hlavách vinný opar. Méně odolní jedinci, pokud to zavčas nestihli ven, prostrkávali hlavy železnými pruty v okénku a vydávali zvuky proti nimž je troubení jelenů hadra.

Nedělní ráno nás zastihlo mdlé a neduživé. Kdo mohl tak se vypotácel ven na hradní nádvoří, na sluníčko, kde opět zalezl do spacáku. Naše spanilé spolulezkyně, Passang, Žofka a Peterka, sestoupily do dolnověstonických vinic aby tam načesaly něco hroznů pro zmírající kamarády. Vrátily se s plnou celtou. Pár borců se na ně vrhlo, tedy na ty hrozny, obzvláště Miki. Polykal je celé a ve velkém, aniž si uvědomil, že jsou stříkané modrou skalicí – to nenapadlo nikoho z nás. Miki byl blonďák, od přírody bílé pleti. Spočíval v zeleném spacáku-mumii. Se zájmem jsem pozoroval, jak jeho přirozená bledost přechází do zelenavého odstínu, který nešlo vysvětlit reflexí od spacáku. Potom došlo k explozi. Škrrrk, rozepnutý zip, Miki vyskočil, objal štíhlý kmen stromku a oproti torzu zdi bývalé věže hodil šavli. Lítaly z něj ty zelené hrozny – páni, to nebyla šavle, to byla pravá francouzská mitrajéza!!

Žebro a hlemýždi aneb Večeře jako v Paříži

Opět na Pálavě, na jaře r. 1965. Žebro měl motorku a tak jsme spolu jezdívali lézt do Krasu a na Pálavu i odpoledne ve všední den. Tentokrát to byl pátek, a už jsme zůstali přes víkend. Žebro doporučil ať si neberu nic moc k jídlu, že se o stravu postará. Ale chtěl abych vzal sebou ešus. Sám přivezl dva. Vzápětí jsem zjistil důvod. Celé páteční odpoledne jsme věnovali sběru hlemýžďů. V sobotu ráno je začal připravovat. Kuchal, čistil, vařil v první a druhé vodě – já jsem nestačil běhat ke studánce pro čerstvou vodu. Odpoledne dospěl ke konečné fázi přípravy. Na dvou benzinových vařičích Mewa a ešusových víčkách rozpálil máslo a do něj potápěl tělíčka těch nebohých plžů. Ta se zcvrkla v malé rohlíčky, které postupně růžověly a hnědly. Citron, francouzská hořčice moutarde dijon a bílé víno doplnily tento gurmánský zážitek. Zážitek – vodřezky z pneumatiky by podle mne asi chutnaly stejně. Situaci zachránila ta hořčice a hlavně to víno. Žebro byl statečnější, tvářil se jako chef hotelu Paris International, ale po hostině utrousil: “no, špekáčky by asi byly lepší...” Naštěstí jsem měl čtyři, rozdělili jsme se a s tou hořčicí to byla opravdová delikatesa...

Poser si prsa!

Ještě jednou na Palavě, tentokrát s Čikim. To ještě za oněch historických časů, kdy se v Popicích vystupovalo z vlaku a s kletrákem na zádech šlapalo přes Strachotín a dále lužním lesem s povodňovými kanály Dyje do Dolních Věstonic, a odtud po silnici do Horních Věstonic.

Při silnici z Dolních do Horních Věstonic tenkrát rostly krásné ořechy. Patřily zčásti místnímu JZD, zčásti soukromníkům. Zelená kůra na plodech začala pukat, oko dalo signál mozku a mozek jazyku. Oh, ta mladá, bílá, křehká a sladká jadérka, tak lehce loupatelná... Pavlovův reflex zvítězil. Čiki vylezl na strom, česal a házel dolů ořechy; já je sbíral a cpal do kletráků a obalů na spacáky. Leč kde se vzal tu se vzal, zlý dědek pod stromem stál – družstevní hlídač s mocnou sukovicí v ruce. A hned spustil bandurskou. Nařizoval Čikimu aby okamžitě slezl a dožadoval se našich občanských průkazů. Chvíli jsme mu nevěnovali pozornost a pokračovali v naší činnosti, ale pak nám to jeho řvaní začalo lézt na nervy. Čiki se vyklonil z koruny stromu a pravil rozvážným, studeným, jako ocel řezavým hlasem, “Poser si prsa!” Dědek ztuhnul. Vyvalil oči, párkrát na sucho polknul, otočil se a bez jediného slova odešel. Zřejmě si uvědomil, že by něco takového nedokázal. A my jsme s naší sklizní odešli také, pod Martinku.

Alfa

Majestátní výstup mezi Černým rysem a Karolkovým koutem, vylézající kousek napravo od nejvyššího bodu Martinky. V době svého zrození to byla, myslím, nejtěžší cesta na této skále.

I nadešel čas aby ji přelezla naše dvojka – Kuře a já. Kuře nastoupil hranou Plotny. Já jsem vzal Velký traverz. Kuře vyvedl Tondův žlab (Bothova cesta, sama o sobě pěkně těžká záležitost, zvláště dolez od kroužku na štand u jeskyňky). Na mne zbyla vlastní Alfa. Nejtěžší byl nástup hladkým převisem. Každý následujicí metr byl zasloužený, ale šlo to. Průser nastal až pár metrů pod vrcholem. Po několika pokusech jsem přišel na to, že tam chybí skoba. “Tak oni ji tam eště nevrátili”, reagoval Kuře na moji zprávu. Následovala rychlá a útržkovitá výměna informací z níž jsem pochopil, že s někým vypadla. To zjistil při nedávném přelezení Drobek. Byl prý v podobné situaci jako já, ale dovolal se pomoci. Někdo mu shodil shora lano a tak cestu dolezl s horním jištěním. Když velký mistr Drobek měl takový problém, co mám dělat já? “Proč jsi mi to, vole, neřekl dřív?” “Mě to nenapadlo.” Inu, co se stane nemůže se odestát a já jen vzpomínal na kladivo a skoby, které zahálely dole v mém kletráku. A nikde dobrá duše, která by vyběhla na vrchol a hodila mi lano jako Drobkovi. Nu což, do jakési minispárky se mi podařilo zapchat kapesním nožem uzlík tenké prušácké smyčky, pouze pro morál, a s tichou modlitbou “Svatý Vojtěchu, oroduj za nás” jsem dolezl na vrchol – takový malý einfingerloch. S prdelí staženou natolik, že bych v ní přecviknul trojku ocelový drát...

My Deer Lady

Její jméno neznám, ale stále vidím ty její krásné, veliké a hluboké tmavé oči. Čekávala na mě celou zimu 1965-1966, každou neděli odpoledne kolem 15. hod na Koňském spádu, při cestě ze Sloupu na Macochu. Štíhlá, hladká, nožky jako – jako srnka. Věřím, že tam stála i když já jsem se z rande ulil. Při prvním setkání ostýchavě, jen na kraji lesa, ale potom se přiblížila. Pomalu, rozvážně. Stejně tak jsem sundal se zad kletrák a vybalil pikslu se švestkovým táčem od mámy. Vzala si dva kousky, přímo z mojí dlaně. Další neděli opět. Tentokrát to byl meruňkový táč – a nechala se pohladit. Máma se nestačila divit proč já, odpůrce všeho sladkého pečiva, se na víkendy dožaduji buchet. Já věděl – pro svoji milou. Když jsem šel s kamarády, držela se u hranice lesa. Až jsem je poslal do ......, tedy napřed a zůstal sám, přišla. Krmil jsem ji z ruky, hladil po hlavě a zádech a hleděli jsme si do očí, čumák na čumáku.

Nastalo jaro a jednu neděli na začátku dubna přišla naposledy. Pochlubit se s malým kolouškem a rozloučit. Už se nenechala pohladit a na kolouška jsem ruku nevztáhnul. Odcházela pomalu, zastavovala se a ohlížela. Pak oba zmizeli v lese. Vícekrát jsem ji nespatřil – my dear Deer Lady...

Tak to byla vážení jen taková menší ochutnávka, vidím to tam na 15 pokračování! A na závěr drobná inspirativní historka, která by mohla zaujmout Asua...

Ať žije Portugalsko!

Už nevím kdo to do Krasu uvedl, ale nedivil bych se, kdyby to byl jizerský Kaliméro. Uprostřed hovoru u stolku před Kučerovým buffetem u Hřebenáče naráz povstal, vylil si na hlavu krígl piva, zvolal “Ať žije Portugalsko!”, opět usedl a pokračoval v hovoru jako by se nic nestalo. Blbost, dá se říct, ale fascinující. Dopracovali jsme ji k perfektnosti. Na smluvené znamení se zasvěcenci zvedli, vylili si pivo na hlavu, provolali slávu Portugalsku, opět usedli a pokračovali v řeči či zpěvu. Pohled na tváře nezasvěcenců vše vynahradil. Jen jednou se nějaký chlapíček odvážil zeptat, “A, a – a proč zrovna Portugalsko?” “Přece ty vole nechceš aby žil Sovětskej svaz”, zněla odpověď.