Celofánky XI

A po krásném víkendu opět zabrousíme do historie...nejprve si dáme pár pivek U Farlíků a pak trošku bílého vínka ve sklípku na Palávě.


Hospůdka U Farlíků, mikulášské, Šaryk a závody ve chcaní

Hospoda U Farlíků ve Křtinách byla za našich časů druhá nejoblíbenější v Moravském krasu – hned po Matce Němcové – alespoň v jeskyňářských kruzích. Vedoucí byl pan Farlík senior; Farlík junior, Zdeněk, byl jeden čas členem naší býčiskalské jeskyňářské skupiny.

K Farlíkům jsme chodívali po našich býčiskalských akcích – v letech 1970-1975 jsme v Býčině intenzívně bádali, lezli, vrtali a stříleli štolu v masívu Přítokového sifonu. Sedm kilometrů tam, sedm kilometrů zpátky. I s hudebními nástroji včetně basy. Občas se nad námi smiloval nějaký automobilista. Třeba přítel Šaban ze Křtin. Nacpal nás do svého Trabanta – s ním celkem devět – a basa čouhala z okna. Hudební sedánky s barováckou kapelou byly úžasné. Čára (taky horolezec) hrál na kytaru a banjo, Klobouk na kytaru a mandolinu, Táta a Honza na kytary, Pagaňyňy na housle a Šešuleho basa tvrdila muziku. Klobouk uměl hrát i v leže na zádech; v této poloze se ladně posouval a s opravdovým vědeckým zájmem mladého geologa nakukoval spanilým poutnicím pod sukně.

U Farlíků jsme pořádali naše býčiskalské mikulášské. Ta první byla “lokální” – naše býčiparta, associovaní jeskyňáři z Barovky a pár pozvaných hostů. Další se rozrostly do takových rozměrů, že jsme museli za symbolickou korunu prodávat místenky. Jeskyňáři ze všech koutů Moravského krasu, horolezci, trampové i místní občané se snažili dostat dovnitř – mikulášská probíhala ve všech sálech a lidé stáli i ve dveřích. Murek dělával čerta, já zcela nekonvenčního Mikuláše (na ornátě jsem místo kříže měl vymalovanou jeskyni snů – s krápníků kapal rum, u sintrového jezírka byl sud s pípou a kolem sudu jeskynní víly-speleoložky v negližé), srandovních dárků či spíše píčovin býval plný koš, vyhrávali Barováci a stará Karabina, no a dmout tekl proudem...

Sv. Mikuláš a Jeskyně snů

Farlíkovi měli německého ovčáka Šaryka. Obýval dvůr přes který se chodilo na lulník. Měl tam pěknou, prostornou boudu. Při každé cestě za odmocněním jsem si s ním hrál a povídal. Jednou, fyzicky unaven po šichtě v Býčině a společensky po šichtě v hospodě, jsem zatoužil po instantním odpočinku. Vlezl jsem si za Šarykem do boudy, položil přes něj ruku a okamžitě usnul. Jak jsem se později dozvěděl, po nějaké době mě začali v sále postrádat. Zašli na dvůr, zkontrolovali lulník, obešli hospodu, volali, ale po Celofánovi ani potucha. Do pátrání se zapojili i Farlíkové, otec a syn. Jejich pozornost upoutal Šaryk – seděl před boudou, nechtěl se hnout a kromně domácích k ní odmítal kohokoliv pustit, ba ani Packu. Vzápětí objevili příčinu. Něžně mě probudili, oprášili a doprovodili do sálu. Hned jsem si zapálil a stačil ještě dát pár hrnců na cestu.

Ty noční návraty na Býčí skálu, to je kapitola sama pro sebe. Ale nikdo se nikdy vážně nezranil ba ani hudební nástroje újmy nedošly. Při jednom návratu nastala potíž s Murkem. V opilecké pýše se chopil ramene pumpy na studni před hospodou a začal pumpovat. Voda tekla po chodníku na silnici a Murek pumpoval a pumpoval. Nešlo s ním argumentovat, vedl stále svou: “Já musím pumpovat, já musím pumpovat”. Trvalo dlouho než se nám ho podařilo s tou pumpou rozvést. U Výpustku ho napadlo, že uspořádáme závody ve chcaní. Svítil skoroúplněk a tak jsme se seřadili v lajně napříč silnice, vytáhli stříkačky a začali stříkat. Rozhodčí byla Packa. Přebíhala v předklonu z levé strany silnice na pravou a mapovala vzdálenost dostřiku. “Nejdál dochcal Celda”, zvolala vítězně. “Ale, Packo, koukni se za sebe”, řekl Holub. “Dyť Murek chčije přes tebe!!”

Krasonoši a Jizeronoši: zrod přátelství

Jeseníky mají Rýbrcoula, Beskydy Černookého baču a Krkonoše Krakonoše. Kdo chodíval do Krasu byl Krasavec, ale později se z nás vyvinuli Krasonoši. Proč ne, když naši kamarádi horolezci z Jizerských hor byli Jizeronoši.

Když bylo na Pálavě, na Martince a Trůnu husto, bývalo mým zvykem stáhnout se do Klausy nebo na Klentnickou skálu. Tak se stalo o jednom jarním víkendu r. 1974 (?). Packa a já jsme si postavili stan na placu pod Martinkou, ale sbalili jsme fidlátka a spolu s Hugošem a Bajajou se odebrali do Klentnice. Odpoledne jsme zavítali do klentnické hospůdky. U vedlejšího stolu seděli tři sympaťáci s kytarou, zjevně “cizinci”, ale definitivně lidé naší krevní skupiny. Slovo dalo slovo a z cizinců se vyklubali jizerští horolezci, Mech, Mechounek a Hanýsek. Srazili jsme stoly, povídali si, hráli a zpívali.

Kde se vzali tu se vzali, v hospodě se objevili dva místní chlapíčci. Dali si pivo, mluvili tlumeně a pořád po nás pokukovali. Pak přistoupili k našemu stolu a velice zdvořile se otázali zda-li jsme horolezci. Přiznali jsme se, v očekávání průseru. Pravý opak byl pravdou. Chlapíčci nám sdělili, že o loňském srazu byli u nich ve sklepě horolezci a že jim tam nechali daleko víc peněz než byla jejich útrata. A že si to nezasluhují, že by to rádi horolezcům vrátili. S takovou “attitude” jsme se předtím nesetkali. Pozvali nás do jejich sklípku s tím, že všechno je “na dům”. Byla to téměř vábnička na prezidenta, té nešlo odolat.

“Dopadlo to výborně, jsem jen trochu v šoku. Spravil by to náprstek nějakého moku” zpívá neopatrný křeček Ivan Mládek. Náš šok spravilo to mrtě bílého moku. Po rozloučení s našimi hostiteli – nevzali ani korunu a ještě nám poděkovali za společnost – jsme se těsně nad ránem odebrali na zpáteční cestu. Byla těžká, ale všichni jsme se tělesně i duševně podpírali. Vzali jsme to zkratkou, nejprve podél a potom napříč řad ve vinicích. Místy i po čtyřech. Packa cestou ztratila brýle (druhý den jsme je našli). Jizeronoši zůstali ve svém stanu v opuštěném vápencovém lomku ve svahu mezi Klentnicí a Martinkou. My Krasonoši jsme to dotáhli až pod Martinku, Packa a já do našeho stanu.

Probudili jsme se až v neděli dopoledne. Packa vylezla ze stanu a ke svému úděsu uviděla svět obrácený hlavou dolů! Lehla si na záda aby jej mohla pochopit, a po chvíli skutečně pochopila. Před stanem stál na rukou, rovný jako svíčka, náš kamarád a spolulezec Smolda. “Pro velikého Lomikele, u všech Krhútů, co tady děláš?” Smoldův věčný úsměv a “čekám až se probudíte, trénuji a medituji.” No, z lezení ten den moc nebylo. Se Smoldou jsme dali Petit Beurre na Trůn, aby nepřišel zkrátka. Pak se objevili zívající Jizeronoši. Spravili to Věšáky na Vzývajícího a nějaká ta Čokoláda. A konkrétní pozvaní do Krasu.

Tak byly položeny základy Jizero-Krasonošského přátelství. To, se starými i mladšími tvářemi, trvá dodnes.