První březnovou neděli jsme s Asuem navštívili Adama Ondru a pohovořili s ním o lezení. Vznikl tak tento rozhovor. Přeji pěkné počtení, k ranní kávě či večernímu vínu. A Adamovi díky za ochotu a pohostinnost (a Evě za výbornou švěstkovou buchtu).
Máš chuť si zajet jen tak zalézt do Krasu,
když je takhle krásné počasí jako dneska?
Mám
totální chuť! Ono je těžké se k tomu dokopat si zalézt jen tak. To si jdu
zalézt třeba při resťáku, ale při tréninkovém nasazení je těžké si říct, že
dnes polezu jen tak, lážo plážo. I když pak z toho má člověk i daleko
větší radost. Když mívám v prosinci pauzu, tak jsme třeba byli na Pálavě
na Silvestra. Měl jsem ještě oficiálně
odpočívat, ale vylézt si Normálku na
Martinku bylo naprosto super. Úplně mi to zvedlo náladu. Pro mě je důležitý
v Krase bejt, než tam jen vyloženě lízt. Možná to zní jaksi nostalgicky,
ale pro mě je to víc domov než jít po Brně. Já když se vrátím odněkud
z daleka, tak přijdu domů, ale až třeba na Holštejně si řeknu, že jsem
opravdu doma.
Kdy jsi začal jezdit do Krasu?
Jsme tam
jezdili od té doby, co jsem byl malej prcek a hrál jsem si pod skálou. Na
Krkárně jsem si zlomil nohu ve třech letech, když jsem spadl do díry pod CPM. První vážnější vzpomínky na lezení
mám z Rudic, kdy jsem se v roce 1999 dostal na druhém na vrchol Jasné páky. Částečně mi bylo pomoženo,
částečně jsem chytl nějaký nýt a nějak jsem se nahoru dostal. To mi bylo šest
let. A byl to jeden z impulzů, bylo to takové motivační, že jsem lezl
stejnou cestu jako rodiče…
Rudice 2004, cesta Amnesty International (zdroj:lezec.cz) |
Jak
tě ovlivnili rodiče?
Já si to
nechci přiznat, že mě nějak významně ovlivnili, já byl vždycky hodně
individualista a všechno jsem si musel dělat po svým. A to už v šesti letech.
Samozřejmě mě podporovali, to je neoddiskutovatelné. Málokdo má takové
podmínky, že jsem mohl v podstatě každý víkend od šesti let být na
skalách. Mnohokrát i v týdnu po škole.
Nepřipouštíš si nějakou
ovlivnitelnost?
Já jsem
si vždycky mohl lízt, jak jsem já chtěl a vybrat si cestu, kterou já si chci
vylézt. Jak to dělá mnoho rodičů, že oni přijdou do skal, otevřou průvodce,
vyberou nějakou cestu a pošlou to dítě lézt, tak to bych se otočil a šel do
auta. Pro mě bylo taky hodně zajímavý, když jsem byl malej, lézt cesty, které
měl táta vylezený před 20 lety.
Takže už od mala jsi studoval průvodce a
zajímal se o to, které cesty kdy byly udělány?
Absolutně.
Když jsme začali jezdit do Arca, někdy v sedmi osmi letech, tak jsem
Massone uměl nazpaměť i s čísly cest. V průvodcích jsem ležel od rána
do večera. A v Montanách. Když jsem pak do nějaké oblasti přijel, tak
jsem průvodce ani nepotřeboval. Měl jsem ho v hlavě.
Měl jsi už tenkrát v Krase „projekty“,
nějaké sedmičky, osmičky?
Mě to
hlavně v Krasu vůbec nešlo. Lezl jsem tam o mnoho stupňů míň než
v zahraničí. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem neuměl lézt. Spíše to bylo
tím, že cesty jsou boulderovější a jsou
v nich delší kroky a míň chytů na přidržení.
Když jsem jel do Jury, tak jsem měl pocit, že jsem se mohl chytit všude.
Tam ty devět mínusky šly na OS samy. A když jsem šel do nějaké osmičky
v Krasu, tak jsem jenom čuměl.
Já jsem
do sedmi let na prvním nelezl, pak jsem se postupně rozlezl v zahraničí,
kde to bylo zajištěnější. V Krase jsem začal lézt na prvním tak, že jsem
prostě měl takové ty klasický sedmičky, jako Indii nebo Zbrojnoše,
vylezený párkrát na toprope a až pak jsem si to troufnul na prváč.
První větší projekt?
Určitě Čína. Chtěl jsem, aby Čína byla moje první osmička, měl jsem
ji vylezenou TR, ale při lezení na prváka tam byl rozhodně psychický blok.
Pamatuju si, že jsme tam byli dva dny, to bylo v roce 2000 na podzim. Já
jsem to v létě vylezl TR, celkem na pohodu, namotivován Rajfkama, který
byly starší a měly to strašně nachozený. Takže do konce roku jsem to chtěl
vylézt. Vždycky jsem ale vylezl do toho nejtěžšího místa, a i když je to u
nýtu, tak jsem se rozklepal. Možná si o mě lidi říkají, že mám hroznou výhodu,
že jsem začal lézt a vyvádět, když jsem ještě jako dítě neměl pořádný pud
sebezáchovy, ale já si pamatuju, že jsem měl pud sebezáchovy jak sviňa a Čína
toho byla důkazem.
A čím tě Čína tak lákala?
Na Indii
se jezdilo a Čína byla taková
převislá klasika. Mě tehdy lákaly hodně takové převislé cesty. Rád jsem visel
na Friťáku v převisech bez noh. V tu dobu mě prostě převisy
fascinovaly více jak kolmé lezení.
Ale
zpátky k té psychice… s každou cestou ten pud sebezáchovy mizel a
mizel, až to v podstatě došlo do takové podoby, že když lezu sportovní
cestu, tak si nějaký ten adrenalin neužiju. Je to už taková rutina, že prostě
být 30 metrů nad zemí a vědět, že ta cesta je převislá a zajištěná, tak to se
mnou nic nedělá.
Sloup a Destrukce (foto Pavel Nesvadba, lezec.cz) |
Takže je ti jedno, jestli jsi dva nebo pět
metrů nad nýtem?
Pět
metrů už mi jedno není, ale je mi jedno, jestli jsem u nýtu nebo tři metry nad
nýtem, když je to v převisu. Prostě myslím jenom na lezení. Je to, jak
kdybych lezl někde na boulderovce. Mě láká trošku ten adrenalin polechtat, ale
v mém případě to znamená, že musím dělat něco, co je opravdu už objektivně
trochu nebezpečné. Občas v nějaké lehčí cestě něco vynechám a člověk se
pak musí trošku víc soustředit, ale vždycky se snažím o to, abych neriskoval
holej život, protože to není sranda.
A v horách vnímáš odlezy víc?
Rozhodně.
Tam jsou momenty, kdy nějaký ten adrenalin zažívám a je to pěkný. Ale zároveň
se posouvám z té hranice bezpečnosti do jakési hranice, kde už se něco
může stát. Ale čím častěji se do takových nebezpečnějších situací člověk
dostává, tím více je to rutina a to nebezpečí si neuvědomuje, dokud se něco
nestane. Já si třeba v Norsku hrozně rád vylezl pár cest po vlastním, které
byly relativně bezpečný, ale už jenom to, že lezu po vlastním a zakládám si,
tak to není stejný jako cvakat očka. Na Flatangeru jsem otevřel novou cestu,
kdy prvních deset metrů byla nějaká stará cesta, to už bylo vyvrtaný, třeba 7a.
Ta původní cesta pak pokračovala doprava a já jsem pokračoval přímo dalších 30
metrů po vlastním. Cesta je za 8a+. Měl
jsem jenom přídavný lano, vylezl jsem do místa, kde jsem chtěl dát slaňák, dal
jsem tři friendy, sedl si, nechal si poslat vrtačku a navrtal to. Bylo to mírně
převislé, protkaný takovýma trhlinama. Nedá se to zajistit po metru,
v nejtěžším místě jseš pět metrů nad jištěním, ale tam jsem měl tři úplně
tutový kamaloty. Být pět metrů nad nýtem by mi játra asi moc nezvedlo, ale
v ten moment nad těma kamelotama a navíc v naprosto panenské skále,
nikdo tam nikdy nelezl a bylo to takové nejisté lezení se špatnýma nohama, to
byl rozhodně zážitek. Anebo i to pitomý
nýtování na Flatangeru seshora, to je taky dobrodružství.
V Macoše jsi lezl?
Jen tu
klasiku, někdy v sedmi letech na druhým. Nejvíce se mi líbil ten strop
horního můstku.
Kdy jsi naposledy lezl nějakou šestku
v Krase?
Já
myslím, že to není tak dávno, možná vloni.
Na Stránské jsi lozíval?
Jo,
jednu doby jsme tam s Martinem Stráníkem po škole docela často chodili.
Bez bouldermatky jsme po škole sedli na šalinu a třeba Zuby nehty jsme lezli dokola s nějakým zákazem chytů a tak. Já
to pak vylezl i ze sedu, to je tak 8A, 7C+. Těžký zvednout prdel.
Jak vnímáš proměnu, kterou prošel Kras, kdy
se místo starých skob a jištění dávají borháky a ten psychický aspekt trochu
vymizel?
Já
myslím, že ten směr, který se udal, že některý oblasti, třeba Holštejn, Sloup,
jsou vyloženě sportovní, aspoň z českého hlediska, že je to tak správně.
On se pětkař, když naleze v Krase do pětky, i v těch sportovních
rozhodně vybojí, i po tom všem přejištění.
Nějaký oblasti se jen přejistily, místo starých nýtů z nějakých
konzerv se daly borháky, což si myslím, že je taky správně. Jestli se i skoby
vyměnily za borháky, tak to už je otázka, ale myslím si, že těch dobrodružných
cest se dá v Krasu stále nalézt docela dost, třeba na Rorejsech, nebo
v Macoše nebo na Koňovi. Myslím, že tak by to mělo prostě zůstat a jsem si
takřka jistý, že to tak i zůstane. V těchto rozchrastnaných nikdy o nějaké
přejištěné příjemné polezení nebude zájem.
Lezl jsi nějaké Mauglího cesty?
Minimálně,
ale chtěl bych si je někdy vylézt. A rozhodně si nepřeju, aby byly zajištěný po
metru. Na jednu stranu by to byla i škoda železa, stejně by to skoro nikdo
nelezl. A myslím si, že způsob, kterým to dělá Vlk, jak tvrdí, že jsou tam tři
urezlý skoby, tak to vymění za jeden borhák, tak nakonec jsou tam delší
runouty, ale alespoň jeden normální nýt, který tam vydrží dlouho. Ta skoba,
když tam byla daná před třiceti lety, tak jí asi člověk moc věřit nemůže, ale
před těma třiceti letama byla třeba relativně dobrá. To se těžce posuzuje…ale
myslím, že je důležitý, že Kras nabízí obojí aspekty…
Změnilo se nějak tvé vnímaní lezení od
dětství?
Já jsem
to bral brutálně vážně už jako dítě. Já už si někdy v sedmi letech řekl,
že chci lézt a chtěl jsem být rock star. Přečetl jsem si knihu Rock Stars,
viděl jsem tam ty pěkný fotky a připadalo mi, že ti lezci na těch fotkách
vypadali tak nějak šťastně. Řekl jsem si, že chci být jako oni a dělal jsem
všechno proto, abych takový byl.
Je pro tebe důležité, když děláš cesty,
znát historii, jak to probíhalo dříve?
Totálně,
mě to hrozně zajímalo, třeba u cest jako je Čarodějův
učeň. Pod tím jsem vždycky stál, nechápal jsem, po čem se tam leze, pak už
jsem měl třeba v zahraničí vylezené nějaké 8b+ a visel jsem v tom a
ty kroky jsem nechápal. Když jsem to nakonec vylezl, tak jsem si říkal, jakože
dobrý, už asi umím lézt, ale pořád jsem nechápal, jak to tehdy Svišť mohl
vylézt. A stále to nechápu.
Čarodějův učeň (zdroj: rockstars.cz) |
A je to fakt jen 8b+?
Pro mě
za mě je to klidně 8c…možná je to trochu víc oklouzaný, ale když to zůstane
8b+, tak ta klasifikace 10+ je s tím Učněm
spojená a každej ví, že lezeš Učně, což
je POJEM a to číslo není důležitý.
Kdybys do toho teď nalezl, tak bys to hned
dal?
No,
hodně těžký by to bylo. Jako až na to nejtěžší místo by to nebyl problém, ale
to nejtěžší místo chce mít v těle. Chce to mít dobře narostlej nehet. Ale
co jsem chtěl hlavně říct, že to bylo v minulosti pro mě velmi důležité si
vylézt všechny ty klasiky, jak už v Krasu tak v zahraničí. A popřelízat si ty devět áčka, který neměly
přelez, abych věděl, jak ti lezci lezli, jak oni si představovali stupeň 9a,
abych já věděl, na co můžu navázat. A co je 9a v různých lezeckých
stylech. Někdo vyleze jedno 9a někde ve
Španělsku a pak vyleze nějakou totálně odlišnou cestu, v jiným stylu,
boulderovější cestu, o které si myslí, že je těžší než to 9a ve Španělsku,
tudíž to musí být 9a+. Ale to je blbost.
Jak vnímáš takovou tu „zodpovědnost“, že
posouváš to lezení dál…ať už v cestách, nebo v boulderech?
Bouldery
jsou specifická záležitost, já sám se nepovažuju za boulderového experta.
V porovnání s Nallem nebo Danielem Woodsem, toho mám nalezeno málo.
Ke klasifikacím cest se myslím můžu vyjadřovat docela dobře, protože asi nikdo
nemá nalezeno to co já, minimálně v těch nejvyšších stupních. A ve všech
různých stylech. Myslím, že jsem docela univerzální, i když nějaké styly mi sedí
trošičku víc…Ale není to zas tak moc markantní rozdíl, dokážu vylézt 9a
v plotně i ve stropě.
Nejtěžší OS v Krase? Četli jsme, že Ippolito…ještě něco jiného takto
těžkého?
Už jsem
neměl žádnou cestu, kde bych to mohl zkusit…ještě Via Sacru (Lidomorna, 10-) jsem vylezl na flash.
A jak vzpomínáš na Ippolito?
To si
dobře pamatuju. Rozlezl jsem se v Náladové,
na 2. pokus, a Ippolito byla poslední
10-, která mi ve Starých zbývala. To bylo někdy v květnu, kdy jsem ty
Starý v podstatě vysál. Už jsem tam měl všechno vylezený, takže si sfouknu
ještě to Ippolito a vůbec mě ani
nenapadlo, že bych to mohl dát na OS. V tu dobu to byl můj limit na OS.
Měl jsem vylezené třeba tři čtyři. 10- v Krasu na OS mi připadalo jako
něco totálně vzdáleného. No ale prostě jsem tak nějak lezl, v takové té
rozpažce, no dneska už to pro mě není rozpažka, ale je to poměrně daleko, tak
jsem byl tak natáhlej, že jsem to ani nemohl přibrat, aniž by mi vyletěly nohy.
Takže jsem tam byl úplně ukřižovanej a bez nohou jsem to přibral do natažených
ruk. Tím už jsem se docela unavil, ale pak jsem to nějak drtil a drtil a
dodrtil do konce. A nemohl jsem ani věřit, že je to 10-. Jestli jsem lezl
správnou cestu nebo jestli jsem to nějak neojebal, prostě klasická věc, o které
v Krase vždycky přemýšlíš, jestli to člověk neošidil. Ale bylo to tak. Ale
od té doby jsem ani žádnou šanci něco takového onsajtnout neměl. Nový těžký
cesty v Krase nepřibývají a když už, tak nějaký kombinace a ty už pak
nemůžu mít na OS.
Vadí ti tady ty kombinace, zakazování
chytů, že se z toho dělá hřiště… nebo ti to naopak přijde přirozené?
Myslím,
že nějaké nelogické kombinace v nižších obtížnostech dělá hlavně Zdenál.
Třeba Předstartovní pro mě nemá moc
smysl, nebo ta cesta napravo od Souhry
náhod. Nebo Zmrzlí muži. Ale
v těch nejtěžších obtížnostech, třeba na Lidomorně, tak tam je pár lajn: Barikáda, Hrobeček, Glutaman a do
toho milión kombinací. Ale pro mě to nejsou regulérní cesty. Já je třeba mám
pojmenovaný a oklasifikovaný, ale nikomu to jako cesty nevnucuju. Lezu si to,
protože je to dobrá tréninková kombinace. Já to tam mám i ze sedu zkombinovaný,
kolečka a tak.
Lezl jsi poslepu někdy?
Hrobečka mám vylezenýho naslepo.
Normálně na prvním.
Jak jsi tam řešil ty skoky?
To si
musíš nachodit, nějaký ty dlouhý šáhy jsem schopen zafixovat, a ten chyt si
najít, a nějaký skoky se musíš naučit. Diváci mohli říkat jenom “pojď, pojď“,
ale nemohli říkat žádný instrukce. Vzalo mi to asi čtyři pokusy. Všechny kroky
mi připadaly dál než normálně. Tím, že nemáš oči, které tě vedou, vedou tu ruku
do toho chytu.
Na sólo tě něco lákalo?
Ne…já si
myslím, že mě to nikdy nebude lákat, ale nikdy nevíš. To je taková věc, že
musíš mít takové vnitřní volání. A já nikdy takové volání neměl.
Myslíš, že publikování sól může takové
volání ve čtenářích navozovat?
No, to
je taková přirozená dedukce, ale to si úplně nemyslím. Ty sóla se publikují
dlouho, ale lezců co sóluje, nepřibývá. Naopak jich ubývá. Buď je to nějaký psychicky labilní člověk,
který by dělal nějaký šílený věci i mimo lezení, anebo to lidi dělají z důvodů,
kteří mají to silné vnitřní volání, který já osobně chápu, i když já jej nemám.
Ale pro mě je to určitý risk, který jsem zatím nebyl ochoten podstoupit.
Samozřejmě je spousta situací v každodenním životě, který určitý riziko
představují, ale ty jsem ochoten podstoupit…jsem třeba ochoten přistoupit na
riziko, že mi praskne lano, protože mi to připadá naprosto nepravděpodobné.
Nebo že cvakám druhou expresku a vím, že to mám na zem. Třeba na písku lezu ty
nebezpečnější záležitosti spíš na OS a to člověk předem nikdy neví, než tam
doleze, jaký to bude. A když už tam člověk doleze, tak to udělá, nebo já to
prostě udělám, a pak si zpětně uvědomuju, že to byl docela možná risk, který
jsem neměl dělat. Málokdy jsem nějakou nebezpečnou cestu nacvičoval a pak ji
vylezl. Možná třeba ten 50. den, ale
to pro mě nebyla maximální úroveň. Ale zase, lidi co na písku lezou, tak by se
nad nějakýma rizikama, o kterých mluvím já, ani nepozastavili. A spousta lidí,
co je zvyklá lízt jenom na stěně, nebo když jedou na skály a musí si to pořádně
secvičit shora a pak to vylezou, tak by možná řekla, že jsem blázen. Čím víc má
člověk zkušeností a zná svoje limity, tak akorát jediný, co pak člověk nemůže
vědět, je to, kdy mu nějaký chyt zůstane v ruce. Samozřejmě, že čím víc máš
zkušeností, tím můžeš líp poznat, který chyt může vypadnout, nebo nějakým
způsobem ty chyty bereš. Ale párkrát mě hodně překvapilo, jaký chyty jsem
vyrval, o kterých jsem si myslel, že jsou betonový.
Měl jsi nějaký zásadnější lezecký úraz?
Zásadnější
rozhodně ne, pár relativně škaredých pádů. V Juře jsem od druhé expresky
spadl na záda na polici, vypadalo to špatně, ale za dva dny jsem zase lezl, měl
jsem jen obrovskou bouli na lokti. V Norsku při tradičním lezení jsem
spadl asi ze čtyřech metrů při prvovýstupu, když jsem zakládal druhý kamalot.
Ušlápl jsem stup a to první jištění jsem vyrval. Spadl jsem zadkem přímo na
špičatý šutr. Bylo to nepříjemný. Jsem si říkal, že když do toho znovu
nenastoupím, budu mít psychický blok v tradičním lezení do konce života,
takže jsem si řekl, že to musím překonat.
Jaké směry tě lákají při volbě prvovýstupu?
V Krase vrtám cokoliv co je volný a
lezitelný. Co dává smysl. Nechci mluvit třeba za Sviště, ale kdyby mu někdo
kdysi řekl, že v Krase bude tolik a tolik cest v obtížnosti 9a a že
tu bude 9b, tak nevím, jestli by věřil. Spousta lidí si myslelo, že Kras je
odtěženej.
A ty si myslíš co? Má to ještě
potenciál?
Sloup a
Holštejn jsou dosti odtěžený. V těch sektorech, kde se leze, tak tam
potenciál na nový smysluplný linie už není. Jsou tam navrtaný projekty, které
je třeba vylézt. Ono je to vždycky vtipný, že třeba Vaňousy jsem před mmoha
lety považoval, že tam nejde nic navrtat, a přibylo tam 8c+ a 8b, Na věky věků
a Krabat. Třeba nechápu, že mě dřív nenapadla propojka z Čarodějova učně, Krabat se to jmenuje. Neříkám, že je to nějaká skvělá linie, ale
chyty tam byly, takže nýty se tam dát musely. Ale předtím jsem ty chyty deset
let neviděl. Ale myslím si, že je stále spousta volných směrů ve žlebech, na
Jáchymce, na Býčině.
Myslíš, že jak se zlepšují tréninkové
možnosti, tak se i ty tvoje cesty později polezou jako takové klasiky?
No,
myslím si, že třeba Perla má
potenciál se někdy stát klasikou, ale nějaký ty šlemy jako třeba Kosovo, Schengen, Deportace jsou
tak specifický boulderový cesty, že si nemyslím, že se to někdy poleze
v nějaké větší míře.
Perla Východu (foto Pepe Piechowicz, lezec.cz) |
Zkoušíš někdy znovu vylézt své cesty?
Když je
to na Lidomorně, kde jsem často, tak ty cesty mám vylezený víckrát. Ale třeba
cesty ve Sloupu jsem už znova nelezl a ani moc nemám chuť.
Jsou tady ještě další projekty
s dvanáctkovým potenciálem?
Momentálně
je jeden nad Evolucí (video z pradávného přelezu Evoluce zde), který má
potenciál být 9c. Mám ho celej zkrokovanej, ale zatím necítím, že bych ho mohl
vylézt. Je to 8c+ cesta do 8B+/C boulderu. Tříkrokového. To je taková tupá
hrana a ten klíčový krok, to se dává levá pata za hranu, za takovou oblou
plošku. Kdyby tam byl dobrej stup, tak se můžu patou přitáhnout, tělo dát blíž
ke skále a posunout ruku dál. Ale já tu tupou hranu musím nohou a rukou
brutálně stisknout a pak můžu patou trošku tlačit od sebe, ale jen málo,aby mně
nesmekla. Protože když zaberu přímo směrem ke mně, tak mi smekne. Jsem schopen
to samostatně udělat, když mám sílu po odpočinku v laně, že to víc zarvu rukou
a tou patou skoro nezaberu. Takže se buď musím strašně zlepšit, abych to 8c+ po
boulder vylezl úplně v pohodě a zároveň ten boulder udělal samostatně
úplně v pohodě a pak možná mám šanci na nějakej přelez v kuse. Anebo
posílit stehno.
Jak jsi vlastně začal s prváčema?
No to
bylo logický, už jsem neměl v Krasu co lézt. A zároveň to bylo pěkný, když
jsem byl malej, se podívat na skálu a říct si, že tahle cesta, ta je moje, tu
jsem vylezl první. Byl jsem na sebe takovej pyšnej. Dneska už mě to rozhodně
nepřivádí do varu, že tahle desítka nebo jedenáctka je moje. Myslím, že moje
první cesta je Bláznův výpadek na
Krkárně, to už ani není v průvodci, Vlk to zhodnotil, že je to pitomost.
Taková spojka z Bláznoviny do Zahradníkova učně. Taková pěkná
propojka. V ten moment jsem měl strašnou radost, že jsem něco nového
vymyslel, dal jsem to za 8, je tam čtyři metry novýho lezeníJ. A první můj přelez nějakého projektu
byla Lednová neděle na Břestecké
skále, to byl otevřený projekt Michala Rožka. Ale nějaký ty cesty, který jsem
vyloženě vymyslel, tak nějaká impresivní linie je určitě Perla východu. To přišlo po pár letech.
A to je
zajímavý, že projekty v Krasu mi na danou obtížnost zabírají daleko více
času než někde jinde. Nemyslím si, že je to proto, že dávám tvrdé klasifikace,
ale protože tam není trošku toho tlaku, jak když jsem někde pryč, mám poslední
den a musím to vylézt. Do Krasu jedu, i když nejsem 100% odpočatej, jsem po
tréninku nebo co, a zároveň vím, že se tam můžu zítra nebo pozítří vrátit. A
pak to nedáš a můžeš začít mít blok v hlavě, že si myslíš, že je to těžší,
než to je, roztočí se kolečko pokusů, který se těžce zastavuje. Což se mi třeba
v Perlorodce stalo. S Vasilem to bylo jiný, protože jsem věděl, že to
je na hranici mých možností a nemůžu tam jet unavenej po tréninku. Ale
v Perlorodce jsem si vždycky říkal, to není až tak těžký, pojedu si to
zkusit, možná to třeba vylezu, a když ne, tak se nic neděje. Ale čím víc jsem
to zkoušel, tak mi připadalo, že to není tak lehký, a pak, když jsem to nakonec
vylezl, tak mi to jako celkem lehký připadalo. Ale těžko říct, jestli to bylo
díky tomu, že jsem to tolikrát předtím zkoušel, jestli mi vůbec pomohlo těch
milión pokusů.
Vedeš si papírový deníček?
Vloni
jsem skončil s papírovým, ale mám 13 let poctivých zápisů, kde jsem si
psal každou cestu, co jsem si ten den zkoušel, jaký bylo počasí a tak. Teď mám svůj nejstarší deníček položený na
kampusu jako motivační četbu. Takže když odpočívám mezi cvikama tři minuty, tak
ho otevřu a docela se člověk zasměje.
Jak vybíráš jména pro prvovýstupy?
To je
nejhorší.
Těžší jak to vylézt?
No, to
přemýšlím i pár dnů. Teď už jsem zjistil, že je lepší se tím netrápit, zvláště
když je to nějaká lehčí cesta, pro mě ne úplně tak důležitá. Použiju první
název, který mě napadne a přijde mně akceptovatelný. Spontánní názvy jsou
nejlepší. Ale když je to nějaká důležitá cesta, tak o tom hodně přemýšlím.
Třeba Change v Norsku, tak to je
název, s kterým jsem docela spokojen. Nebo nad něčím hodně přemýšlíš a
vymyslíš nějakou vtipnou blbost, jako třeba Netolerance
Upocence. To bylo v tom období, jak jsem dostal podmínku od ČHS za
lezení na písku s magnéziem, tak to byl takový provokativní název, že
v Krase je naopak zakázáno lézt bez magnézia.
Zbytky nad zvratky (foto Petr jandík, horyinfo.cz) |
Máš pocit, že sem někdy někdo ze světové
špičky přijede něco zkusit vylézt?
Sami od
sebe sem určitě nepojedou. Možná kdyby tady byly nějaký závody, tak by se tam
někdo zajel podívat. Ale nemyslím si, že budou tak motivovaní, že by zkoušeli
třeba Vasila nebo Perlorodku. Já sám je sem ani moc nelákám, protože člověk
musí být na ten místní materiál docela zvyklý. A já zvyklý jsem a ty cesty mi
trvaly docela dost, než jsem je vylezl. Lidi, co to mají relativně blízko, jako
např. Rakušáci, tak sami nemají vylezený všechno okolo svého baráku, tak proč
by jezdili 6 hodin někam do Brna. A když
to řeknu Španělům, tak pro ně je to úplná utopie. Takže opravdu není, kdo by
sem přijel. Dokud někdo pořádně nepoleze u nás, tak si myslím, že ty cesty
opakování mít bohužel nebudou. Na spoustu z nich by měl třeba Martin
Stráník, ale jeho dokopat se navázat na lano a ještě ho přesvědčit, že na ty
cesty má… i na ty 9a, a i taková Perla
východu, i když je dlouhá, tak je to takový boulder, odpočinek, boulder,
odpočinek, trošku vytrvalosti na to je třeba, ale je to pěkná linka. Co vím,
tak se zkoušel trošku Kostěj, Martin
to zkoušel se mnou, když to byl projekt a hodně mu to šlo. Ale pak za další
měsíc už to nemohl zkrokovat a řekl, že je to na něho moc těžký, takový jeho
styl. Ale v poslední době si
začal trošku víc věřit a už leze 8B+ bouldery, takže doufám, že to půjde dál.
Je to v Krase těžší než jinde, nebo je
to pouze specifičtější lezení?
Dneska
si myslím, že to je spíše specifičtější lezení. Jako malýmu mi to tady
připadalo strašně těžký, ale spíš to bylo tím, že ty cesty jsou
morfologičtější. Ale když už je člověk na to lezení zvyklej a někdo mu řekne,
jaký chyty brát a taky protože to je boulderový a ne vytrvalostní, tak vylézt
tady první 8a není zas takovej problém. Ty cesty okolo 6, 7 jsou určitě tvrdší
než v případě těch vyšších stupňů. I když zas tak specifický lezení to
tady není, což dokazují třeba i dobré výkony pražáků, jako třeba Ály Rozsypala
nebo Oliváče, kteří v podstatě na prvních pár návštěv vylezli 10-
relativně v pohodě.
Je Vasil nejtěžší cesta na světě?
Pro mě
to nejtěžší cesta nebyla. Ty tři 9b+, co jsou na světě, jsou úplně
neporovnatelný, ale dovedu si představit, že pro spoustu lidí to nejtěžší cesta
je. Je to cesta, která mi sedí, je to grc, je to krátký, silově vytrvalostní,
za malej zmetek a hrozně dlouhej krok z toho, a za patu. A tu mám silnou.
Ještě ne dost. Vasila jsi vlastně vylezl hned poté, co jsi
se zranil na Mejcupu…
Ten
element na tom Mejcupu mi možná dosti pomohl cestu vylézt. Ten den, co byl
Mejcup, tak po kvalifikaci jsem tam jel a konečně udržel ten klíčový krok. Byl
jsem tak překvapenej, že jsem se v dalším kroku pustil, byl jsem trošku
psychicky vyvedený z míry. Večer jsem měl strach, že jsem si ve finále
udělal něco s kotníkem, nakonec jsem si pouze narazil patu, takže trošku
to bolelo při chůzi. To mě donutilo si dát dva dny pauzu, což bych si normálně
nedal. Poté co jsem dokázal dát nohu do lezačky, tak už to nebolelo a naštěstí
ta klíčová pata ve Vasilovi je na druhou nohu. No a po těch dvou dnech
odpočinku jsem měl prostě sílu jak sviňa. Ten den jsem to sice nevylezl,
podsmekla se mi ruka a trosku jsem si obrousil kůži, takže jsem vsadil vše na
jednu kartu na příští den, kdy jsem přijel a všechno mi hrálo do karet.
Vnímáš nějak, když lezeš, pozornost
ostatních lezců?
Když to
lezení jde podle plánu, když se opravdu soustředím jenom na lezení a zároveň si
věřím, že tu cestu dám, tak to vůbec nevnímám. Nebo je to jen takový hodně
vzdálený bzukot.
A taková ta krasová sebranka pod skalou,
jak řeší co vzít a nevzít, co je zakázané a tak?
Mě ta krasová atmosféra nepřipadá nějak
negativní, já se v tom cítím dobře, když přijdu na Holštejn a potkám tam
zase ty stejný lidi. To k tomu prostě patří, jestli tam ten chyt se může
nebo ne. Prostě nekonečný potenciál skal tady nemáme a určitý cesty jsou eliminace
a prostě to tak bude. Takový ty klasický eliminace, co jsou pro přespolní
nepochopitelný, tak místní to ví, ty cesty se lezou a lidi z nich mají
radost. Tak ať se lezou. A handrkování o tom, jestli to je šestka nebo
sedmička, to k tomu patří a to je tak ve všech oblastech. Nelíbí se mi
možná takové: „to je sedmička, jseš v Krasu, neumíš lézt“, přitom
objektivně je to třeba spíš za osm. O mnoho stupňů by klasifikace lítat neměla, měla by mít aspoň minimální
vypovídající hodnotu.
Proč myslíš, že lidi jsou často upnutí na
čísla, kolikrát i více než na cestu? Že si podle čísel vybírají, co polezou. To
je 8a, to polezu, ale kdyby to bylo shozeno na 7c+, tak už ne.
Čísla
jsou rozhodně dobrá motivace k tréninku. Lhal bych, kdybych říkal, že lezu
jenom pro linky. Rozhodně to číslo je důležitý k motivaci k dalšímu
progresu. Kdyby čísla v lezení nebyla, tak by to nemohlo být měřitelný,
nebyl by to sport a nelezly by se tak těžký cesty. A někteří lidi jsou na ty
čísla upnutí málo, někteří možná až příliš, ale to už je na individualitě toho
člověka, jestli se nechá těma čísla upnout moc. Pro mě je lezení sport i
životní styl. I když to zní jako klišé, tak je to všechno to okolo.
Máš potřebu vylézt cestu znova, když jsi ji
vylezl nějak na křeč, ne příliš elegantně?
Ani ne.
Ale krása v lezení je rozhodně důležitá a hodně studuju svůj vlastní styl
i styl ostatních. Já jsem spíš silovější a výbušnější typ lezce. Je pro mě
efektivnější lézt rychleji, což možná neznamená úplně nejelegantnější pohyb.
Pro mě, zvláště na OS, je některé typy pohybů lehčí a efektivnější přervat
hnedka na sílu, než se tam zastavovat a něco tam technicky vymýšlet. Postupným
tréninkem se to, co je efektivní, může dost radikálně měnit. Když budeš bušit
vytrvalost, tak pak je možná efektivnější lézt pomaleji. Každopádně hodně moc
lidí nemyslí na určité detaily, které jsou v lezení hodně rozhodující.
Strašně záleží třeba na tom, na jakou stranu máš expresky. Nebo nějaký cesty
vychází tak, že se 4x za sebou cvaká z pravé ruky a tak je efektivnější aspoň
jednou cvaknout levou rukou, i když z horšího chytu. Neutavíš tak tu
pravou ruku. Když padáš v nějakém klíčovém kroku, může pomoct třeba pět
kroků před tím si tu klíčovou ruku o sekundu dýl proklepat. To, že tam
miliónkrát padáš, může změnit třeba jen nějaká totální blbost.
Nebo je
velmi důležitý, jak máš dlouhý nehet. Dost lidí si stříhá nehty příliš, ale mít
příliš krátké nehty není dobré, protože kůže na malých chytech potřebuje oporu.
A když kůže nemá nad sebou oporu nehtu, tak se ti na těch nejmenších chytech roluje.
Takže ono to sice možná škrábe, ale ta opora nehtu je důležitá. Ale zároveň je
potřeba mít pevné nehty. Třeba takový nehtoví specialisté ve Fontáči, co lezou
8A-B v plotnách za nehty, tak říkali, že si nehty zásadně šmirglujou, že
tím nehty ztvrdnou. A myslím, že ještě vitamín E na to pomáhá. A samozřejmě
zarovnávat nehty dorovna. To je důležitý třeba na Petráč nebo i na toho Učně.
Echolokace (foto Vojtěch Vrzba) |
Provozuješ nějaké mentální cvičení?
Cvičení
žádný nemám. Rozhodně je potřeba do pokusu jít s namotivovaností a
s tím, že se na ten pokus těšíš.
A jak to v sobě vzbudíš? Když jseš
třeba pod nějakým tlakem…
To musí
přijít přirozeně. Můžeš si uvědomit, že nelezeš proto, aby ses tady stresoval,
a lezeš pro to, aby tě to bavilo a pak by tě měl bavit i ten samotný pokus. I když
to je samozřejmě stresující, můžeš tam udělat spoustu chyb a jakákoliv
z nich tě může stát přelez. Ale zároveň, čím víc o tom budeš přemýšlet,
tím budeš víc nervózní. Můžeš se přiblížit k nějakýmu tomu výkonnostnímu
potenciálu jenom za situace, když si věříš, když nemáš žádný pochybnosti.
Nebojíš se, nemáš v hlavě ten krok, v kterém jsi už tisíckrát spadl.
Co když tam spadnu po tísící první?
To
samotný lezení je třeba nechat, hlavně když už jsi zkušenější lezec, na
zkušenostech. Já když už pak lezu nějakou extrémní cestu, tak moje mysl je
někde pryč. Já si připadám, že jsem jak panáček lego a instrukce nedává můj
mozek, ale dávají to, když to řeknu blbě, zkušenosti. To co mám nalezeno. Tělo
samotný ví, co je nejefektivnější, protože už má nalezený kilometry. Nějaký
přemýšlení v lezení je už akorát nadbytečný. Psychika ti nemůže pomoct, ta
ti může jenom uškodit. Máš nějaký potenciál něco vylézt, ale když se budeš bát,
když budeš mít respekt z té cesty, tak můžeš lízt jen na 80 % a někdo jen
na 40 % (samozřejmě je to neměřitelný).
Takže ty dokážeš oddělit mysl od těla?
Je to
strašně těžký. Pocity, kdy to zažívám, se mi stávají párkrát za rok. Zvláště u
kratších cest je to horší. Je lehčí se do tohodle pocitu dostat v delší
cestě, kde je třeba 15 metrů na rozlez a člověk se úplně do toho dostane. Ten
totální flow mě v lezení dokáže pomoct se zbavit tady těch pochybností a
pak dolezu do toho nejtěžšího místa a uaaaaaa.
A pocit, když to ztrestáš a navrátíš se tou
myslí do reality?
To je
takový postupný. Když lezu nějakou těžkou cestu tady v tom transu a cvaknu
slaňák, tak prvních pár sekund ani nevím, co se děje. Ještě navíc, když je to
dlouhá cesta, tak je člověk vyčerpanej, zadýchanej, je to jako doběhnout
dvanáctiminutovku.
A to tvé řvaní, to dělá to tělo automaticky?
Někdy,
když není ten stav mysli ideální, tak si to tím třeba i navozuju. Zároveň to
řvaní mně pomáhá dělat ty nejtěžší kroky při výdechu.
Takže máš tu cestu nejen nakrokovanou, ale
i nadýchanou?
Jo. Ono
řvát v lehkých krocích tě akorát vyčerpává. I mluvení je nadbytečný.
Takže všechno naprosto zefektizováno?
Totálně
Nezní ti v hlavě třeba nějaká hudba?
Občas
jo, ale to je špatně.
A nějaká speciální vzpomínka na cestu?
Tak pro
mě je hodně důležitou cestou ten Učeň.
Vzhledem k tomu, že je to od Sviště, se kterým se znám už hodně dlouho.
Oni spolu začínali lézt s tátou a on mi o něm hodně vyprávěl. A Čarodějův učeň mě hodně vytrápil. Jsem
ho zkoušel asi 2-3 roky a měl jsem ho hodně dlouho nakrokovanej, ale nikdy mi tam
ten nehet pořádně nedržel.
Když
jsem začínal lézt 10-, tak jsem chtěl zkusit Hradní spáru, jsem ji viděl a to je linie! A táta to kdysi, když to
byl ještě projekt, zkoušel někdy v 80. letech, těsně předtím, než to Svišť
vylezl na RP. To byly v Krase závody a Hradní
spára byla finálová cesta. Pak to zkoušel se mnou a nemohli jsme se dostat
přes to prostřední těžký místo. No a pak jsem si počkal, tátovi jsem už utekl a
Hradní spáru vylezl.
Co se ti na ní lezecky líbí?
Mně se
strašně líbí, není to lezení levá pravá levá pravá. V téhle obtížnosti to
považuju za jednu z nejhezčích cest v Krasu, společně s Pedrovým smrkem. Možná jak mám Hradní spáru vylezenou mockrát, tak v těch krocích to nemám na
max a můžu zapojit jakousi eleganci. Možná když lezeš na max, tak v tom
nemáš tu eleganci. Je tam hrozně moc lezeckých stylů: žáby, malý chyty, dlouhý
kroky, vytrvalost, nohand…
Takže si ji dáváš na rozlez?
No,
většinou se v tom dolízám. Mám ji třeba vylezenou naboso, ale jenom na
druháka.
Jaký očekáváš vývoj v Krasu?
V Krasu
se vždycky poleze, i když to není ten módní styl lezení, ale vzhledem
k tomu, že to jsou jediné skály blízko u Brna. Bude to stále víc
oklouzaný, ale taková Indie už ani víc oklouzat nejde. Těžší cesty ale budou
oklouzanější víc a víc, ty zatím totiž až na pár výjimek oklouzané nejsou. Více
se poleze na Býčině, na které bude více cest a až se to trošku oleze a možná
trošku poslepuje k sobě, tak tam budou i docela dost pěkné linky. Nové
oblasti se asi neobjeví. Doufám, že se objeví nějaké nově povolené oblasti ve
Žlebech, což by bylo zajímavé. Jinak nějaký potenciál na lehký cesty už moc
není a je to asi jenom na mně, jestli se vyleze nějaké 9c v Krasu.
Osoba, která to nejvíce v Krasu
ovlivnila?
Rozhodně
Svišť.
Které cesty jsou podle tebe v Krasu
významné z historického hlediska?
Rekonstrukce, Hradní spára, Učeň, Hrobeček,
Pohádkové sny, Kostěj, Perlorodka, Perla, Vasil. Předtím třeba Vzpomínka na Mauglího, jedna
z prvních cest na RP. Pak to šlo už
ráz na ráz.
Jaké cesty vnímáš v Krase jako
průlomové pro tebe osobně?
Čína, Deprese, Labutí píseň, Rychlá smrt,
Hrobeček, Glutaman, Učeň, Kostěj, Perla.
Kostitřas (foto Petr Pavlíček) |
To je skoro jak básnička.
Co posloucháš za hudbu a co čteš?
Hudbu
moc neřeším, líbí se mi třeba The XX. Beletrii teď moc nečtu, připadá mi, že nemám
moc času, a když už nějaký čas mám a chci si něco přečíst, tak aby mě to nějak
vzdělalo. Třeba se mi hodně líbí knížky Jareda Diamonda, např. Kolaps. Mě
všechno zajímá z takovýho širokého hlediska. Hodně lidí se zabývá úzkou
částí věcí a nedívá se na svět z globálnějšího hlediska. Jasně že nemůžeš
obsáhnout všechno, věda pokročila tak daleko, že nikdo nemůže být jako Da
Vinci, kterej v podstatě obsáhl celou vědomost tehdejšího světa. Ale i tak
si myslím, že každý by se sice měl věnovat svýmu oboru, ale pak měl mít prostě
všeobecný základ a rozhled. A přemýšlet o světě. Mě to pomáhá i tak, že si tím
vyčistím hlavu od lezení. Baví mě pokoušet se ten náš svět poznat. Možná jsem
divnej, ale pro mě je třeba relax otevřít učebnici cizího jazyka a rvát do sebe
slovíčka. Občas si něco relaxačního přečtu, ale z nějakého pohledu mi
připadá, že je to ztráta času. Z málokteré beletrie či filmu si zapamatuju
nějakou větu, která mi pak pomáhá v životě. Nevím, jestli jsem málo
emotivní nebo něco, ale třeba když se koukám na film, tak to se mnou málokdy
něco udělá. Kdybych já byl nějakým tím hercem a zažíval to, tak by to bylo
super, ale prostě jak to mám z jiné perspektivy, že to nejsem já, tak se
mnou to nic nedělá. Nikdy jsem se snad u filmu nerozbrečel a málokdy mě něco
dojme, když to není fakt můj zážitek. Možná je to i proto, že jsem při lezení
zažil tolik silných emocí a tolik emotivních situací, že když už se pak dívám
na film, tak mi to přijde většinou nuda.
A tipy na cesty v Krase?
A tipy na cesty v Krase?
Žleby
Tlustí chlapci nelétají (Henryho stěna)
je jedna z mála cest v krase, která má určitou délku a je i trošku
vytrvalostní, i když je tam klíčový boulder uprostřed. Na Henryho stěně je
vůbec pár pěkných cest, v Jedna dvě
spadlá jde je dokonce i krápník. Jinak k Suchému žlebu nemám tak
emotivní vztah, protože jsem tam lezl míň a později. Beta Centrauri je super cesta na Rorejsech, ale lezl jsem tam málo
a nemám k tomu vzpomínky.
Sloup
Květy zla, super cesta. Bravo Wolfgang – málo se to leze, ale
nádherná cesta. Nechápu, jak jsem si ji mohl nechat na OS. Někdy v šesti
sedmi letech jsme stále jezdili na Indii, zkoušel jsem tam všechno, a nevěděl
jsem, že taková cesta existuje. Pak vyšel průvodce v roce 2002, tak jsem
čuměl, že tam je taková osmička. Hned jsem si musel vylézt a dal ji na OS, což
byl pro mě tehdy v Krase výkon. Pak Direkt
Drive a Zlý sen. A z těch
těžších třeba Desperado, to málo lidí
vůbec ví, že to existuje, a je to fakt nádherný. Ve Starých pak Hormon Buranin. Ty ostatní cesty tam
jsou takový na jedno brdo. Třeba Vyvolení
je pěkná cesta, ale jak se tam vylomil chyt, tak už to trochu ztratilo krásu.
Já mám v podstatě vylezený všechny cesty ve všech těch oblíbených
sektorech, ale ve Starejch nemám vylezeno Hoď
kamenem.
Fakt ne? To máš co dohánět. To ti můžeme doporučitJ
Holštejn
Rozhodně
Hradní spára a Perla východu. Taky Souhra
náhod, to je takové hraní si. Krokově to je nádherná cesta a docela dost
opomíjená. Takové zdravé nakopnutí pro mne kdysi, jsem v zahraničí už lezl
devítky a v tomhle jsem nechápal, co mám dělat. Vlkův nářek Nad Holštejnskou jeskyní, taková typická krasová
lištovačka a zároveň to není moc specifický, nemusíš tam moc řešit a jen
prolamuješ. Taková pěkná cesta pro stěnové povaleče. Věčně
bez peněz V Buči a na Vaňousech Phar
Lap.
Josefovské údolí
Yosemitská na Krkavčí. Cyklotrial, to je krásná cesta.
Co? To si děláš prdel?
Vždyť je
to vytrvalostní 6+.
Teď je to sedmička a je tam výmrdovej
boulder.
Fakt?
Tak to tam nedávejte… Stěnava je
krásná. Na Býčině Pedráč a Hořký měsíc. Bomba cesty. Jsem rád, že
se aspoň ten Pedráč konečně
leze. Hořký měsíc se neleze vůbec. Tam vůbec se neleze tak moc, jak by si
Býčina zasloužila. I já sám už přemýšlím
2-3 roky, že tam těch pár linek musím jít navrtat, ale tím jak jsem vždycky
v Brně a jedu do Krasu, tak většinou si chcu zalézt na Lidomorně anebo
jsem zkoušel Vasila. Stojí to čas a
paradoxně, když jsem doma, tak ten čas nemám vůbec. A na Jáchymce jediná cesta,
co stojí za to, je samozřejmě Tanec
kuřátek.
Rudice
Robinson Crusoe je krásná cesta,
rozhodně doporučuju, to je boulder a pak musíš vydržet. Ono to byla jediná
cesta v tom sektoru, takže takový trosečník. Ty projekty okolo by měly být
lehčí, ale měl jsem zákaz je zkoušet, protože to jsou projekty Pavla Weissera,
který je přenechal Pólovi, který tam od té doby nebyl. Pokud někdo řekne, že je
projekt uzavřený, tak to respektuju, ale svoje projekty nechávám otevřený. Pak
ještě Šípkový král a Sámovka.
Údolí Říčky
Vzpomínka na Vaška Bajera, to je pěkný.
To má jen pár přelezů. Dumpík to vylezl za chyty, za který je to 9a, ale
půlmetru od toho jsou docela dobrý chyty. Je to takové pohybově vděčné. Co se
týká Gullicha, tak pro mě to nebylo
těžší jak 8c, měl jsem tenčí prsty a do těch dírek jsem dostal pohodlně
prostředníček…no a ta klíčová dírka…já chápu, že když má člověk dostatečně
silný malíček, tak to vezme malíčkem, ale Dumpík z toho zaprvé cvakal, což
já jsem necvakal a měl jsem pod sebou matku raději. Já se za malíček prostě
nepřitáhnu a ta dírka je docela hluboká, ale zároveň je tak, že když jsem tam
dal na článek a půl ukazováček, tak tam by mě to skalpovalo. Takže jsem to vzal
radši na ¾ článku a šel hned nahoru.
6 comments:
Díky!
Super!! Příjde mi to jako houf poměřně rozumných názorů a náhledu na svět:)
Tipy sou parádní...a když se tak nad tím zamyslím, tak vystihl fakt asi ty nejhezčí nebo možná "nejevropštější" cesty v Krase...něco by se dalo ještě přidat...ale moc toho už není. A na ty cesty na Býčině se už konečně letos musím podívat!!
Díky za rozhovor!!
díky vám všem za parádní čtení. arny
bomba rozhovor, moc mě pobavil i poučil :)
" Yosemitská na Krkavčí. Cyklotrial, to je krásná cesta.
Co? To si děláš prdel?
Vždyť je to vytrvalostní 6+.
Teď je to sedmička a je tam výmrdovej boulder.
Fakt? Tak to tam nedávejte…"
asu s pokem umravnuji adama, vtipny. perfektni rozhovor!
janis
Pěknej rozhovor.
Post a Comment