Do Turecka jsme přiletěli po jedenácté večer a jelikož jsme měli předem objednaný odvoz do Josito kempu (
http://www.climbingcamp-antalya.com/), ocitli jsme se již kolem půlnoci v kempovém baru a ochutnali naše první pivo Efes.
Postavili jsme stan a těšili se na ráno, zvědavi, kde to vlastně jsme. Ráno nás probudil ranní ezán z mešity vesničky Geyikbayiri, cinkot koz a řev pastevců. Po výlezu ze stanu vidíme zasněženou horu Geyiksivrisi a pásmo vápencových skal obklopujících kemp. Celý den jsme strávili na skalách okolo kempu, vyhřívali se na slunci a rozlézali se na lehčích cestách. Druhý den jsme se vydali do skal ležících o jednu úroveň výše nad kempem. Skály jsou zde mnohem vyšší a ty cesty…nádhera. Zkoušíme naše první krápníky (cesta Saxofon,7+)
a několik kratších cest (nádherná Drill Instruktor 7+/8- a asi 5 dalších cest). Cestou zpátky jsme se stavili na výtečného grilovaného pstruha – alabalik v podivně provizorně vypadající hospůdce u cesty u horních skal. „Hospoda“ se ukázala jako velmi příjemnou, s přátelským majitelem, jeho ženou a dcerkou.
Večer se shodujeme na tom, že bychom měli zkoušet i těžší cesty (což u nás znamená něco kolem 8) a lézt je na on-sight, maximálně na 2 pokusy. Třetí den lozíme opět dole u kempu a zjišťujeme, že i zde jsou cesty krásné. Přelézáme první cestu za 8 (pěkný, silový krápník) a mě se povede i první osmička na on-sight (docela boj…). Odpoledne jedeme stopem nakoupit do vesnice Cakirlar (cca 10km dolů směrem do Antalye). Večer se pěkně zničeni domlouváme, že další den dáme odpočinek s tím, že ráno ještě trochu polezem a pak pojedeme na trhy dolů do vesnice.
Ráno je docela hnusné počasí, ale lézt se dá, tak míříme k Pavlínčinu včerejšímu pytli, cestě Camelita. Těsně pod cvakáním čtvrté expresky Pavlínka padá a možná i díky mému špatnému jištění (malý prokluz) tvrdě naráží do skály a dnešní lezení končí, naražené koleno a ruka… Jedeme tedy stopem na trhy (5km dolů do vesnice) kde si kupujeme zeleninu a pomeranče a pokoušíme dát si oběd. Všude okolo restaurace v plastových stanech, kde u vchodu na píckách pečou stařenky placky, chleba a burky. V první restaurace narážíme na jazykovou bariéru a nakonec skončíme u chleba s kozím máslem a čajem. No nic, zkusíme druhou (kde berou i kreditkartu), necháme si ukázat co mají a konečně dostáváme vytoužené dobroty a double čaj (čaj se řekne turecky čaj).
K večeru jdeme zpět do kempu a Pavlína je v depresi, bolí ji ruka i noha. Sněží, míjí nás auta jedoucí z horní vesnice, všechny mají na předním skle postavené velké sněhuláky. Večer potkáváme v baru děcka z Chřibů, tak ochutnáváme slivovicu a vzpomínáme na Chřibského Hnědáka. Další den sněží, takže si čteme v baru, ale jakmile se na chvíli k večeru vyčasí, vylezeme dvě lehké cesty u kempu a pak jdeme na krátký výlet údolím říčky nahoru do vesnice. Večer nám Moraváci doporučují na další den sektor Mevlana, který je v závětří a kde jsou krásné dlouhé cesty. V noci je pod bodem mrazu, což naše spacáky Deuter vůbec nezvládají. Ráno nás ale probouzí slunce a jdeme do Mevlany, kde je lezení opravdu úžasné . Rozlézáme se na 35 metrů dlouhé cestě Ala Daglar za 7+/8- a pak oba dva vylezeme po jedné cestě za 8+ a několik dalších lehčích cest. Jsme v celém sektoru téměř sami, pak se objevuje i Jelen s Márou a potkáváme i partu z lezec.cz. Dolézáme se v cestě, o které si myslíme, že je za 7 a dost nás překvapuje, že v tom pořád sedíme…no nic, jdeme do Pinar Alabalik, což je pstruží sádka s luxusní restaurací, kde jsme jediní hosté, kolem nás běhá skupinka číšníků a já se bojím, že se nedoplatíme (jídelní lístek s cenami jaksi nemají). Nakonec je z toho výborná večeře pro oba za pouhých 14 euro i s pivama a předkrmem. Supr. Jdeme do kempu a Jelen nám v baru říká, že ta naše dolezová cesta je Türkiye´ye, 8+/9-. No to je výzva. Ráno slibuje další krásný den a tak míříme znovu do Mevlany. Rozlézáme se opět v dlouhé a krásné cestě Rigolos za 7+/8- a pak Pavlínka vyleze Türkiye´ye na RP. Wov…tož to taky vylezu. Pak ještě 8+ RP a 8 flash a je z toho mega úspěšný lezecký den. Jdeme to oslavit do hospůdky, tentokrát zkouším kousky kozího masa a Pavlínka si dává kofty.
Další den jsme již fyzicky i psychicky vyčerpáni, přesto ale jdeme do horních sektorů a dáváme si dlouhou cestu Siesta. I když je to pouze 7+, bojuju v tom dost a Pavlínka to ani nedolézá. Posbírám tedy expresky a jedeme stopem do Antalye, abychom si oddechli. Já jsem trochu nervózní z toho, že vyjíždíme až kolem čtvrté hodiny odpoledne a způsob návratu do kempu se mi zdá nejistý, nu ale co už. Expres stopem (což je v Turecku pravidlem) jsme za hodinu v centru tohohle přímořského města se 600 000 obyvateli, prohlížíme si rozkopané staré město, dáváme si večeři a snažíme se nalézt zastávku busu jedoucího do Cakirlar. Stojíme půl hodiny u nějaké zastávky bez označníku, kolem nás proudí zběsilá místní doprava a my marně vyhlížíme minibus 54 či 56. Žádný však nejede a nakonec se nás ujímá mladá učitelka, zastavuje autobusy, ptá se řidičů a odvádí nás na správnou zastávku. Tahle příhoda přesně demonstruje ochotu místních lidí, s kterou jsme se potkávali téměř všude, což se potvrzuje i při zpátečním nočním stopu do kempu.
Rozhodujeme se, že to další den zabalíme a pojedeme do Olymposu, přibližně 70 km na jih. Zde se nachází starobylé ruiny přístavu a druhá nejvýznamnější lezecká oblast regionu. Chceme změnit prostředí. Ráno se sbalíme, jedeme stopem do Antalye a na benzínové pumpě čekáme na autobus (ty zde staví kdekoliv někdo čeká). Za hodinu vystupujeme na křižovatce k Olymposu a stopem na korbě dodávky sjíždíme serpentinami dolů k moři. Vstupujeme do národního parku a jako první nás udeří svěží vzduch a týpek omývající motorku v řece. Ubytováváme se v Kadirs Tree House,
který je nyní mimo sezónu kromě místních dělníků prázdný. Samozřejmě nám okamžitě nabízí nocleh v klimatizovaném pokoji, odoláváme však a ubytováváme se v pokoji pro 4 lidi (jsme zde však sami) bez klimatizace, zato však za pouhých 15 lir (asi 200 Kč) i se snídání a večeří. Jelikož je ještě světlo, tak jdeme k moři, celé to působí podivně, prázdné hospody, místo čekající na sezónu, kdy přijedou backpackeři. Avšak ruiny přístavu Olympos, kde se po zaplacení vstupního poplatku 4 lir procházíme a obdivujeme zarostlé trosky dávné civilizace, nás přesvědčují, že jsme na dobrém místě. Večer u vynikající večeře se seznamujeme s místními lezci, kteří nám doporučují úplně nový sektor, který ještě není v průvodci. Zdejší lezci zde tráví zimu a dělají za peníze majitele kempu nové cesty. Borci jsou od pohledu sympatičtí. Je zde Öztürk Kayikci (autor lezeckého průvodce po Antalyi - www.ozturkkayikci.com/), Günes a další, kteří tady hledají „azyl“ poté, co oblast Geyikbayri „obsadili“ Němci - majitelé kempu Josito.
Ráno jdeme do nového sektoru Vadi, kde přelézáme v naprosté samotě téměř všechny cesty, z nichž čtyři byli opravdu krásné. Večer se marně snažíme nalézt chiméry, věčné plameny, které jsou hlavní atrakcí sousední vesnice Cirali. Další den zkoušíme dvě cesty v sektoru Cennet, který se nachází přímo nad mořem a jehož kolmé a hladké stěny snad nařezal meč samotného Dia. Značně unaveni jdeme na pláž, kde popíjíme víno a dokonce se i koupeme.
Rybáři, ohně, tlustý Turek a hora Olympos se zasněženým vrcholem na pozadí, to vše nás utvrzuje v tom, že zůstaneme déle. Po cestě do kempu se snažím sundat ze stromu zalétlou slepici, která odlétá na střechu a místní babička mi za to dá náruč pomerančů.
Ráno se ale rozhodujeme, že zítra pojedeme zpět do Geyikbayiri, budeme spát v jiném, menším, tureckém kempu Climbers Garden ( http://www.climbersgarden.com/). Jdeme si zalézt do místních převisů a obdivujeme, jak Günes dělá novou cestu (kl. 9) odspodu…
Další den již sedíme v autobuse do Antalye a odpoledne se ubytováváme v Climbers Garden, což je původní kemp, který tady byl před Josito kempem. Je blíže ke skalám, je levnější (4 eura na osobu ve stanu) a je mnohem domáčtější než poměrně komerční Josito. Hned se nám tam moc líbí. Zkoušíme si se sympatickou majitelkou dojednat na dalších pár dní půjčení auta, to však nevychází a tak ráno odjedeme stopem do Antalye, půjčíme si auto na čtyři dny (to znamená až do odletu) a vyrážíme na poznávací zájezd po místních ruinách. První den navštěvujeme Perge, Aspendos a Side. Poměrně zachovalé ruiny jsou opravdu impozantní, ze Side nás vyhání turečtí prodavači cetek, koupeme se v moři a jedeme zpět do kempu. Následující dva dny dopoledne lezeme a odpoledne jezdíme na výlety. Cesta je to vždy dobrodružná, neboť Turci moc neuznávají pravidla provozu. Navštívíme Termessos, což je vysoce v horách položené starobylé město, jeskyně s nejstarším doloženým místním osídlením, pláže poblíž Antalye. Již se blíží den odjezdu, dopoledne ještě visíme v cestě Push Bush za 9- (málem jsem to dal OS…)
a pak již jedeme na letiště, kde vracíme auto bez poklice a řadíme se do fronty německých golfových důchodců, abychom za mohutných poryvů větru přistáli po sedmnácti dnech vydařené dovolené ve Vídni.
Aspendos
Hlavní atrakcí tohoto místa je zachovalý amfiteátr z druhého století n.l. s hledištěm pro 7 000 lidí, kde se dodnes hrají divadelní představení. Avšak i ostatní, méně zachovalé zbytky osídlení jsou zajímavé, zejména pozůstatek obřího akvaduktu (15 km dlouhého) je opravdu obdivuhodný. Historie tohoto města se datuje do pátého století před Kristem.
Termessos
Město rozložené ve výšce 1050 na úpatích pohoří Taurus. Ruiny města se nachází v národním parku Bey. Známá historie města se datuje od dob Alexandra Velikého, který město neúspěšně obléhal v roce 333 před n.l. V pátém století n.l. nastal úpadek tohoto města. Nachází se zde amfiteátr, gymnázium, agora, zbytky domů, podzemní zásobníky na vodu a stovky úžasných sarkofágů. Rozhodně doporučujeme za návštěvu. Symbióza horské přírody a starobylých, ale stále zachovalých ruin, nás ohromila. I když i ostatní města stála za návštěvu, tohle bylo rozhodně nejzajímavější.
Perge
Další z historických míst, zaujal nás zde zejména poměrně dochovaný stadión pro 12 000 diváků a prodavačky historických cetek.
Side
Starobylý přístav, kde se neschováte před hordou prodejců blbostí. V sezóně to zde musí být děsivé.
Olympos
Bývalý přístav, jedna z významných památek regionu, opředená spoustou starodávných mýtů. Město ovládali piráti, Římané, Benátčané, Janovští rytíři, sultáni. Momentálně je atraktivním díky své přes tři kilometry dlouhé pláži, která je i domovem vzácných želv (Caretta Carettas – viz obr.)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg){kind=link}
