Večer se shodujeme na tom, že bychom měli zkoušet i těžší cesty (což u nás znamená něco kolem 8) a lézt je na on-sight, maximálně na 2 pokusy. Třetí den lozíme opět dole u kempu a zjišťujeme, že i zde jsou cesty krásné. Přelézáme první cestu za 8 (pěkný, silový krápník) a mě se povede i první osmička na on-sight (docela boj…). Odpoledne jedeme stopem nakoupit do vesnice Cakirlar (cca 10km dolů směrem do Antalye). Večer se pěkně zničeni domlouváme, že další den dáme odpočinek s tím, že ráno ještě trochu polezem a pak pojedeme na trhy dolů do vesnice.
Ráno je docela hnusné počasí, ale lézt se dá, tak míříme k Pavlínčinu včerejšímu pytli, cestě Camelita. Těsně pod cvakáním čtvrté expresky Pavlínka padá a možná i díky mému špatnému jištění (malý prokluz) tvrdě naráží do skály a dnešní lezení končí, naražené koleno a ruka… Jedeme tedy stopem na trhy (5km dolů do vesnice) kde si kupujeme zeleninu a pomeranče a pokoušíme dát si oběd. Všude okolo restaurace v plastových stanech, kde u vchodu na píckách pečou stařenky placky, chleba a burky. V první restaurace narážíme na jazykovou bariéru a nakonec skončíme u chleba s kozím máslem a čajem. No nic, zkusíme druhou (kde berou i kreditkartu), necháme si ukázat co mají a konečně dostáváme vytoužené dobroty a double čaj (čaj se řekne turecky čaj).
K večeru jdeme zpět do kempu a Pavlína je v depresi, bolí ji ruka i noha. Sněží, míjí nás auta jedoucí z horní vesnice, všechny mají na předním skle postavené velké sněhuláky. Večer potkáváme v baru děcka z Chřibů, tak ochutnáváme slivovicu a vzpomínáme na Chřibského Hnědáka. Další den sněží, takže si čteme v baru, ale jakmile se na chvíli k večeru vyčasí, vylezeme dvě lehké cesty u kempu a pak jdeme na krátký výlet údolím říčky nahoru do vesnice. Večer nám Moraváci doporučují na další den sektor Mevlana, který je v závětří a kde jsou krásné dlouhé cesty. V noci je pod bodem mrazu, což naše spacáky Deuter vůbec nezvládají. Ráno nás ale probouzí slunce a jdeme do Mevlany, kde je lezení opravdu úžasné . Rozlézáme se na 35 metrů dlouhé cestě Ala Daglar za 7+/8- a pak oba dva vylezeme po jedné cestě za 8+ a několik dalších lehčích cest. Jsme v celém sektoru téměř sami, pak se objevuje i Jelen s Márou a potkáváme i partu z lezec.cz. Dolézáme se v cestě, o které si myslíme, že je za 7 a dost nás překvapuje, že v tom pořád sedíme…no nic, jdeme do Pinar Alabalik, což je pstruží sádka s luxusní restaurací, kde jsme jediní hosté, kolem nás běhá skupinka číšníků a já se bojím, že se nedoplatíme (jídelní lístek s cenami jaksi nemají). Nakonec je z toho výborná večeře pro oba za pouhých 14 euro i s pivama a předkrmem. Supr. Jdeme do kempu a Jelen nám v baru říká, že ta naše dolezová cesta je Türkiye´ye, 8+/9-. No to je výzva. Ráno slibuje další krásný den a tak míříme znovu do Mevlany. Rozlézáme se opět v dlouhé a krásné cestě Rigolos za 7+/8- a pak Pavlínka vyleze Türkiye´ye na RP. Wov…tož to taky vylezu. Pak ještě 8+ RP a 8 flash a je z toho mega úspěšný lezecký den. Jdeme to oslavit do hospůdky, tentokrát zkouším kousky kozího masa a Pavlínka si dává kofty.
Další den jsme již fyzicky i psychicky vyčerpáni, přesto ale jdeme do horních sektorů a dáváme si dlouhou cestu Siesta. I když je to pouze 7+, bojuju v tom dost a Pavlínka to ani nedolézá. Posbírám tedy expresky a jedeme stopem do Antalye, abychom si oddechli. Já jsem trochu nervózní z toho, že vyjíždíme až kolem čtvrté hodiny odpoledne a způsob návratu do kempu se mi zdá nejistý, nu ale co už. Expres stopem (což je v Turecku pravidlem) jsme za hodinu v centru tohohle přímořského města se 600 000 obyvateli, prohlížíme si rozkopané staré město, dáváme si večeři a snažíme se nalézt zastávku busu jedoucího do Cakirlar. Stojíme půl hodiny u nějaké zastávky bez označníku, kolem nás proudí zběsilá místní doprava a my marně vyhlížíme minibus 54 či 56. Žádný však nejede a nakonec se nás ujímá mladá učitelka, zastavuje autobusy, ptá se řidičů a odvádí nás na správnou zastávku. Tahle příhoda přesně demonstruje ochotu místních lidí, s kterou jsme se potkávali téměř všude, což se potvrzuje i při zpátečním nočním stopu do kempu.
Rozhodujeme se, že to další den zabalíme a pojedeme do Olymposu, přibližně 70 km na jih. Zde se nachází starobylé ruiny přístavu a druhá nejvýznamnější lezecká oblast regionu. Chceme změnit prostředí. Ráno se sbalíme, jedeme stopem do Antalye a na benzínové pumpě čekáme na autobus (ty zde staví kdekoliv někdo čeká). Za hodinu vystupujeme na křižovatce k Olymposu a stopem na korbě dodávky sjíždíme serpentinami dolů k moři. Vstupujeme do národního parku a jako první nás udeří svěží vzduch a týpek omývající motorku v řece. Ubytováváme se v Kadirs Tree House,
který je nyní mimo sezónu kromě místních dělníků prázdný. Samozřejmě nám okamžitě nabízí nocleh v klimatizovaném pokoji, odoláváme však a ubytováváme se v pokoji pro 4 lidi (jsme zde však sami) bez klimatizace, zato však za pouhých 15 lir (asi 200 Kč) i se snídání a večeří. Jelikož je ještě světlo, tak jdeme k moři, celé to působí podivně, prázdné hospody, místo čekající na sezónu, kdy přijedou backpackeři. Avšak ruiny přístavu Olympos, kde se po zaplacení vstupního poplatku 4 lir procházíme a obdivujeme zarostlé trosky dávné civilizace, nás přesvědčují, že jsme na dobrém místě. Večer u vynikající večeře se seznamujeme s místními lezci, kteří nám doporučují úplně nový sektor, který ještě není v průvodci. Zdejší lezci zde tráví zimu a dělají za peníze majitele kempu nové cesty. Borci jsou od pohledu sympatičtí. Je zde Öztürk Kayikci (autor lezeckého průvodce po Antalyi - www.ozturkkayikci.com/), Günes a další, kteří tady hledají „azyl“ poté, co oblast Geyikbayri „obsadili“ Němci - majitelé kempu Josito.
Ráno jdeme do nového sektoru Vadi, kde přelézáme v naprosté samotě téměř všechny cesty, z nichž čtyři byli opravdu krásné. Večer se marně snažíme nalézt chiméry, věčné plameny, které jsou hlavní atrakcí sousední vesnice Cirali. Další den zkoušíme dvě cesty v sektoru Cennet, který se nachází přímo nad mořem a jehož kolmé a hladké stěny snad nařezal meč samotného Dia. Značně unaveni jdeme na pláž, kde popíjíme víno a dokonce se i koupeme.
Rybáři, ohně, tlustý Turek a hora Olympos se zasněženým vrcholem na pozadí, to vše nás utvrzuje v tom, že zůstaneme déle. Po cestě do kempu se snažím sundat ze stromu zalétlou slepici, která odlétá na střechu a místní babička mi za to dá náruč pomerančů.
Ráno se ale rozhodujeme, že zítra pojedeme zpět do Geyikbayiri, budeme spát v jiném, menším, tureckém kempu Climbers Garden ( http://www.climbersgarden.com/). Jdeme si zalézt do místních převisů a obdivujeme, jak Günes dělá novou cestu (kl. 9) odspodu…
Další den již sedíme v autobuse do Antalye a odpoledne se ubytováváme v Climbers Garden, což je původní kemp, který tady byl před Josito kempem. Je blíže ke skalám, je levnější (4 eura na osobu ve stanu) a je mnohem domáčtější než poměrně komerční Josito. Hned se nám tam moc líbí. Zkoušíme si se sympatickou majitelkou dojednat na dalších pár dní půjčení auta, to však nevychází a tak ráno odjedeme stopem do Antalye, půjčíme si auto na čtyři dny (to znamená až do odletu) a vyrážíme na poznávací zájezd po místních ruinách. První den navštěvujeme Perge, Aspendos a Side. Poměrně zachovalé ruiny jsou opravdu impozantní, ze Side nás vyhání turečtí prodavači cetek, koupeme se v moři a jedeme zpět do kempu. Následující dva dny dopoledne lezeme a odpoledne jezdíme na výlety. Cesta je to vždy dobrodružná, neboť Turci moc neuznávají pravidla provozu. Navštívíme Termessos, což je vysoce v horách položené starobylé město, jeskyně s nejstarším doloženým místním osídlením, pláže poblíž Antalye. Již se blíží den odjezdu, dopoledne ještě visíme v cestě Push Bush za 9- (málem jsem to dal OS…)
a pak již jedeme na letiště, kde vracíme auto bez poklice a řadíme se do fronty německých golfových důchodců, abychom za mohutných poryvů větru přistáli po sedmnácti dnech vydařené dovolené ve Vídni.
Aspendos
Perge
Olympos
No comments:
Post a Comment